Knihy zkušeným mistrem zvuku a s alespoň trochu slušnou zvukovou technikou, vaše šance na kvalitní záznam zvuku výrazně vzrostou. Budete‑li s mistrem zvuku konzultovat natáčení předem, a to jak co do natáčených akcí, tak co do výběru lokací, pomůže vám s přípravou. Zároveň bude schopný vám pomoci vybrat pro daný účel vhodnou techniku nebo ji obstará sám. Jedno i druhé vaše šance na záznam kvalitního zvuku opět zvýší.“13 Člověk, který nemá rád čísla, se v textu možná trochu ztratí, ale systematici si přijdou na své. Pro ty, kteří si zrovna netykají s odbornou zvukařskou terminologií, připojuje Lapčík na konci knihy přehlednou a srozumitelnou tabulku s výčtem zvukařských profesí (v češtině i angličtině) a vysvětlením jejich zaměření. Na tenhle přehled je dobré podívat se ještě předtím, než se zájemce do knihy začte. Mnohé mu tak bude jasnější. V závěru publikace pak Radim Lapčík své čtenáře, především filmové praktiky, oslovuje: „Práce na zvukové složce prochází celou tvorbou filmu. Podcenění kterékoliv fáze – od psaní scénáře po finální mix, od výběru herců tak, aby uměli pracovat s hlasem, po organizaci ADR (automatic dialogue replacement), od obhlídek po foley (ruchové) studio – může způsobit zbytečné problémy. Problémy, jimž lze snadno předejít; ale na jejichž nápravu nemusíte mít čas ani peníze. Doufám, že se díky této publikaci vyhnete zbytečným problémům a uvolníte si ruce pro skutečnou tvůrčí práci se zvukem.“14 Dodává, že se v publikaci soustředil především na technické aspekty práce s filmovým zvukem. Základní vhled do zvukové dramaturgie – tedy nejen jak, ale také proč pracovat se zvukem – slibuje v připravovaném pokračování. Obě knihy, pokud se to povede, by spolu mohly tvořit ucelený návod k práci se zvukem ve filmu. Což by nebylo málo. Místa, kde se potkávají hudba a film Poněkud odbornější publikaci určenou znalcům a fajnšmekrům je kniha Martina Klusáka Paralely hudební a fil‑ mové řeči. Klusák je skladatelem, který na začátku kariéry pracoval na různých filmových a herních projektech. Věnuje se i komponování hudby k projekcím „němých“ filmů. Současně se zabývá hudebním a hudebně‑filmovým výzkumem a hojně publikuje. Ve zmíněné knize se pokouší postihnout podobnosti a rozdíly hudebního a filmového jazyka, vzájemné tvůrčí ovlivňování obou uměleckých forem a společné i rozdílné parametry hudebního a filmového vyjadřování, přičemž uvádí příklady z tvorby své i svých kolegů. Jeho skladatelské výtvory přitom často nebývají „pouze“ autonomní hudební či zvukové kompozice, ale jsou to vizuální útvary – ať už se jedná o autorský film, prostorovou performanci, nebo zvukovou instalaci. „Ze své tvorby (pro knihu) vybírám takové projekty, ze kterých se z uvažování nad zvukově‑obrazovými analogiemi stala metoda syntézy. Vědomá práce s vlivem filmové řeči na hudební skladbu nebo přímo integrace vizuální složky v kompozici jsou důsledkem vzájemného synestetického propojení mých zvukových a vizuálních představ.“15 V textu autor pracuje s odbornými pojmy a definicemi uměleckých směrů. Čtenář, u kterého se předpokládá určitý hudební i filmový vědomostní základ, se postupně prokousává takovými termíny, jako jsou synestezie, kinetika, materiál, prostor, forma, stavba, harmonie, kontrapunkt, jas, témbr a další. Většinu zmíněných termínů rozebírá (v sou-
13
R. Lapčík, c. d., s. 12.
14 Tamtéž, s. 197. 15 Martin Klusák, Paralely hudební a filmové řeči. Praha: Akademie múzických umění 2019, s. 55.
097
vislosti s daným tématem práce) v samostatných kapitolách a podkapitolách a přidává příklady z hudebně‑filmové literatury. Vychází ze společného základu a postupně se dostává k rozdílům: „Materiál, prostor a čas jsou základními předpoklady pro další stavební práci jak v hudební, tak ve filmové doméně. Při zamýšlení se nad technikami tvůrčí stavby vizuálního a hudebního materiálu se však již střetávají výrazně odlišné světy, které vycházejí z odlišných uměleckých, případně řemeslných tradic.“16 Kniha má členění diplomové (či jiné odborné) práce. Logicky: vznikla na pražské Akademii múzických umění v rámci projektu Vydání publikace Hudba jako film, film jako hudba, který byl podpořen z prostředků Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy účelovou podporou specifického vysokoškolského výzkumu. Tím se pochopitelně okruh jejích konzumentů zmenšuje. Nejzajímavější (protože nejosobnější) je oddíl, ve kterém Klusák popisuje propojení světa hudby a filmu na svých autorských projektech. Rozebírá tu mimo jiné svůj přístup k práci na své první skladbě, jež byla vědomě inspirována filmovou řečí, byla jí rozhlasová kompozice Princezna se železnou maskou, která vznikla k pětadvacátému výročí sametové revoluce. „Při tvorbě scénáře/partitury jsem si živě představoval filmový děj, obraz experimentální filmové fikce. Tato vizuální představa hereckých výkonů, kamerových záběrů, střihové skladby, ale i zvukové složky filmu se ve finále přetransformovala do podoby ryze zvukového rozhlasového útvaru,“ popisuje autor svůj kompoziční přístup.17 Dalšími rozebíranými skladbami jsou L’étoile de mer „pro kolektiv improvizátorů, ansámbl a projekci němého filmu“18 a audiovizuální kompozice Předjaří.19 Své tvůrčí postupy ilustruje Martin Klusák i pomocí bohatého doprovodného materiálu – v knize přetiskuje části partitur, reprodukce filmových oken, náčrty a schémata, což se pochopitelně týká i ostatních částí knihy. A připojuje také seznam použité literatury a stručný anglický abstrakt. Ze všech tří knih, kterým jsme se věnovali v tomto článku, jsou Paralely hudební filmové řeči nejméně vhodnou knihou k přerušovanému čtení. Je určena akademickému publiku, které jistě zaujme. I podobné publikace mají samozřejmě mezi tituly Nakladatelství Akademie múzických umění své nezpochybnitelné místo. Vlastně právě tady. Šíře portfolia NAMU je obdivuhodná a směle se dá říct, že mezi jeho knihami si jistě vybere každý. Což si dokážeme i v příštím čísle Filmu a doby. ✕ Tomáš Pilát
16
Tamtéž, s. 37.
17
Tamtéž, s. 56.
18
Tamtéž, s. 64.
19
Tamtéž, s. 69.
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503787
Knihy
Dějiny britského televizního humoru v nerozpustné kostce
Vývoji televizního vysílání ve Velké Británii se také u nás dostávalo občasného zájmu, třebaže publikace zpravidla nebývaly určeny široké veřejnosti.01 Anglickou televizní tvorbou – zejména seriálovou – se zabývala i vysokoškolská pracoviště. Například Univerzita Palackého v Olomouci vydala dva sborníky věnované anglickým detektivkám a jejich televizním adaptacím.02 Také kvalifikační práce vysokých škol se zaměřují buď na rozbor jednoho konkrétního díla, nebo si vybírají širší okruh (členěný např. podle tematického zaměření).03 Specifičnosti seriálů (mimo jiné též anglických) se podrobně věnoval Radomír D. Kokeš.04 Základním zdrojem poznání ovšem zůstává slovníková publikace Classic British TV,05 která obšírně probírá jednotlivé žánrové okruhy, komentuje nejpodstatnější díla
Matej Laš, Dejiny britského televízneho humoru v historicko-kultúrnej perspektive. Od impéria k brexitu. Banská Bystrica: Belianum 2020, 228 stran. ISBN 978-80-557-1703-6.
01 Vladimír Strasmajer, Historie a současnost televizního vysílání ve Velké Britanii. Praha: Čs. televize 1971. 02 Michal Sýkora a kolektiv, Britské detektivky: od románu k tele‑ vizní sérii. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 2012; Michal Sýkora a kolektiv, Britské detektivky: od románu k televizní sérii 2. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 2013. 03 Např. Jindřich Klimeš, Sherlock. Narrativní a stylová analýza televizní minisérie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci – Filozofická fakulta 2014 (bakalářská práce); Vojtěch Nitra, Obraz médií v britské televizní politické fikci. Praha: Univerzita Karlova – Fakulta sociálních věd 2017 (diplomová práce); Hana Kotonská, LGBT Representation in American and British TV Shows and Mo‑ vies. Univerzita Palackého v Olomouci – Pedagogická fakulta 2016 (bakalářská práce). 04 Radomír D. Kokeš, Světy na pokračování. Rozbor možností se‑ riálového vyprávění. Praha: Akropolis 2016. 05 Paul Cornell, Martin Day, Keith Topping, Classic British TV. London: Guinness Publishing Ltd 1996.
098
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503787
Knihy a rovněž shrnuje důležité tvůrce. Pro období po roce 1990 jsou důležité knihy Glena Creebera o výrazových i vypravěčských proměnách televizních seriálů.06 Nyní se na Slovensku vynořila zhruba dvousetstránková kniha Dejiny britského televízneho humoru v historicko‑kultúrnej perspektive (s dovětkem Od impéria k brexitu). Sepsal ji – s využitím několika svých studií dříve zveřejněných v časopise Historická revue – Matej Laš, pedagog na banskobystrické Univerzitě Mateja Bela, která spisek i vydala. Náklad sto kusů však napovídá, že s velkým čtenářským zájmem nepočítala, takže lze předpokládat, že v budoucnu se stane vzácnou a obtížně dostupnou publikací (jako u nás někdejší vysokoškolská skripta vydávaná v obdobných množstvích). Sám Laš působí na katedře anglistiky a amerikanistiky, takže se poněkud míjí s oborem divadla, filmu a televize. Autor klade důraz hlavně na textovou složku zkoumaných zábavních produkcí, ostatně zařadil celkem devětatřicet ukázek přeložených jak do slovenštiny, tak v příloze otištěných v původním znění. Jenže pomíjí nejen jejich hereckou složku, ale také inscenační pojetí i vypravěčské uchopení, mimo jeho záběr zůstávají mnohostranné tvarové proměny, kterými v průběhu desetiletí tato díla prošla. Bohužel také hned v úvodu si pospíšil s poznámkou, že veškeré názvy ponechává v původním znění, pročež čtenáři mohou mít problémy s jejich identifikací, pokud je budou chtít vztáhnout k pořadům, které viděli v televizi. Laš se ve svém pojednání rozmáchl doširoka – v úvodních kapitolách se obírá zábavou v dobách před‑filmových, před‑rozhlasových i před‑televizních. Načrtává kořeny zábavních vystoupení, ať již se děly na improvizovaných hospodských jevištích, nebo v music hallech, které nazývá „zábavno‑hudobnými salóny“. Největší slávu zažily v druhé půli devatenáctého století a dozněly po první světové válce, kdy dosavadní svět prošel zásadními změnami. Představení se vyznačovala pestrou nabídkou, skládala se z několika skečů (obsahovala nějaký dvojsmyslný parodický výstup, často hudební, mihli se tam kouzelníci, akrobaté, tanečníci, pěstovala se i pantomima). Jejich podobu později – s větší či menší dávkou nostalgie – načrtlo i několik filmů, např. Cavalcantiho Champagne Charlie (1944) a zejména Chaplinova Světla ramp (Limelight, 1952). Mike Leigh ve snímku Páté přes deváté (Topsy‑Turvy, 1999) přiblížil vznikání oblíbených operet, které skládali pánové Gilbert a Sullivan. První polovinu minulého století ovládala varieté, spojená už výhradně s licencovanými divadly. Jedna z duchaplných definicí pravila, že music hally jsou varieté, ale varieté nejsou music hally. Dominovali v nich komici, již byli často nápadití a vtipní a kteří pěstovali výstupy, jež bychom dnes nazvali stand‑upem, a to nejen verbálním, ale také pohybovým, probleskovaly v nich gagy filmových grotesek. Z tohoto prostředí povstaly budoucí filmové, případně i televizní hvězdy (například George Formby). Odhaduje se, že v meziválečném období existovalo ve Velké Britanii na šest set varietních divadel.
06 Glen Creeber, Serial Television: Big Drama on the Small Screen. London: BFI Publishing 2004; Glen Creeber, Toby Miller, John Tulloch, The Television Genre Book. London: BFI Palgrave 2015.
Zásluhou „veřejnoprávní“ společnosti British Broadcasting Company (BBC) se roku 1922 v Anglii zrodil rozhlas. O čtrnáct let později – pod stejnou značkou – začala vysílat televize, která byla ovšem po vypuknutí války vypnuta a svůj provoz znovu zahájila až po válce. Uváděný program se měl řídit proslulým heslem lorda Reitha „Vzdělávat, bavit, informovat“. Jenže cenzura pečlivě dohlížela na to, aby se z rozhlasových nebo televizních vln nelinulo nic nevhodného. Zejména rozhlas čerpal zábavní pořady z musichallových a varietních tradic. I v tomto oddílu Laš zařazuje několik výmluvných ukázek tehdy příznačného humoru, u něhož se dnes můžeme podivovat, že někdy vzbuzoval nějakou smíchovou odezvu. Roku 1955 přibyla soukromá televize Independent Televison (ITV). Až od padesátých let začaly vznikat specificky televizní komediální seriály (říká se jim sitkomy, což je počeštěná zkratka anglického termínu situation comedy), které nevyužívaly ani hudbu, ani komickou mluvu jako zdroj humoru, soustředily se na všední dějovou linku, spojenou s předem daným prostředím (zejména bytovým) a proplétanou žertovnými zápletkami. Sitkomy se vyznačovaly i dodatečně přidávanými smíchovými podkresy (pokud se nenatáčely živě, kde smích byl přirozeně autentický). Laš se dokonce domnívá, že sitkomy navazují na tradici italské renesanční commedie dell’arte,07 což považuji za tvrzení více než odvážné. V šedesátých letech se začala zejména v televizním vysílání prosazovat stále útočnější satira, která zpochybňovala dosavadní jistoty, zvláště pak tradiční stavovské rozdělení, ale také náboženství a ideologii. Společenské a politické proměny, protestující mládež, to vše vytvářelo podhoubí po nový typ humoru (i televizních seriálů). Prosadila se generace komiků, která získala vzdělání na prestižních univerzitách (a s divadelními výstupy přicházela do kontaktu právě tam). Mezi nejznámější osobnosti satirických pořadů, které se rády stylizovaly do fiktivní talk‑show, patřil David Frost. V knize se dokonce můžeme seznámit s výňatkem politického skeče, který komentuje třídní rozdíly v Anglii. Dokonce zvítězil na festivalu televizních filmů v Montreux. Laš však zjevně netuší, že tento pořad – nazvaný S Fros‑ tem o Anglii – vysílala v červnu 1967 i tehdejší Československá televize. Vystupoval v něm také John Cleese, zanedlouho jeden z členů asi nejproslulejší komediální skupiny Monty Python. Této skupině je ostatně věnována celá kapitola. Laš ji charakterizuje následovně: „Doterajší humor a predstava humoru sa vo veĺkom dekonštruovali a nik ich nedekonštruoval viac jako komediálne zoskupenie Monty Python. Nik vtedy eště nemohol tušiť, že Monty Pythoni sa stanú takmer synonymom termínu britský humor a ich vplyv na odvetvie zasiahne celý svet.“08 Jejich tvorbu, jak ji reprezentují seriál Monty Pythonův Létající cirkus, který však byl v tuzemsku uveden až po pádu komunistického režimu, a „svatokrádežné“ celovečerní filmy, dokládá mimo jiné legendární skeč
07 Matej Laš, Dejiny britského televízneho humoru v historicko ‑kultúrnej perspektive. Od impéria k brexitu. Banská Bystrica: Belianum 2020, s. 70. 08
Tamtéž, s. 89.
099
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy