CAROL MARINELLIOVÁ
Když přijeli k rezidenci, Sylvia už na ně čekala a mile je přivítala. Trochu se červenala, když Miu oslovila. „Těší mě, že vás zase vidím, signora Romano…“ Zmlkla a Mia poznala, že ty hnusné články už viděla. „Jak jste se měla?“ „Dobře, děkuju.“ „Můžu odnést vaše zavazadla do žlutého apartmá? Nebo…?“ Pohledem zaletěla k Danteovi. „Budu ve žlutém apartmá,“ rychle řekla Mia. „Odnesu si nahoru zavazadla sama.“ „Mio,“ ozval se Dante, „co kdyby sis trochu odpočinula, osvěžila se a převlékla se k obědu –“ „Převlékla?“ zasmála se trochu hystericky. „Mám jen to, co mám na sobě a plesové šaty, Dante. Vlastně jsem se tak docela nepřipravila na to, že budu v Itálii déle a že se budu muset skrývat v Luctanu.“ „Nechala jste tady pár svršků,“ řekla Sylvia Mie, když za ní šla nahoru. „Když volal Dante, vzpomněla jsem si na to a uložila jsem vám všechno do skříně a zásuvek. A můžete mi dát vyprat, co potřebujete.“ „Děkuju.“ „Co se vám stalo na noze?“ zeptala se Sylvia. „To nic není.“ Mia se začervenala a podívala se dolů do haly. Dante se díval nahoru, a když se jejich pohledy střetly, usmál se na ni svým krásným úsměvem a Mia poznala, že on ví, jak je pro ženu Rafaela Romana těžké vrátit se do domu, kde s ním dva roky žila. O to těžší, že se zapletla s jeho synem. Byla vlastně ráda, že je zase v nádherném, důvěrně známém prostředí, které tak nerada opouštěla. „Je dobře, že vás tu zase máme,“ řekla Sylvia. „Jak jste se měla, Sylvio?“ „Od té doby, co jste odešla, je to tady takové opuštěné,“ přiznala Sylvia. „Dante sem moc nejezdí. Je to tady trochu jako dům duchů.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503653