CAROL MARINELLIOVÁ
Když přijeli k rezidenci, Sylvia už na ně čekala a mile je přivítala. Trochu se červenala, když Miu oslovila. „Těší mě, že vás zase vidím, signora Romano…“ Zmlkla a Mia poznala, že ty hnusné články už viděla. „Jak jste se měla?“ „Dobře, děkuju.“ „Můžu odnést vaše zavazadla do žlutého apartmá? Nebo…?“ Pohledem zaletěla k Danteovi. „Budu ve žlutém apartmá,“ rychle řekla Mia. „Odnesu si nahoru zavazadla sama.“ „Mio,“ ozval se Dante, „co kdyby sis trochu odpočinula, osvěžila se a převlékla se k obědu –“ „Převlékla?“ zasmála se trochu hystericky. „Mám jen to, co mám na sobě a plesové šaty, Dante. Vlastně jsem se tak docela nepřipravila na to, že budu v Itálii déle a že se budu muset skrývat v Luctanu.“ „Nechala jste tady pár svršků,“ řekla Sylvia Mie, když za ní šla nahoru. „Když volal Dante, vzpomněla jsem si na to a uložila jsem vám všechno do skříně a zásuvek. A můžete mi dát vyprat, co potřebujete.“ „Děkuju.“ „Co se vám stalo na noze?“ zeptala se Sylvia. „To nic není.“ Mia se začervenala a podívala se dolů do haly. Dante se díval nahoru, a když se jejich pohledy střetly, usmál se na ni svým krásným úsměvem a Mia poznala, že on ví, jak je pro ženu Rafaela Romana těžké vrátit se do domu, kde s ním dva roky žila. O to těžší, že se zapletla s jeho synem. Byla vlastně ráda, že je zase v nádherném, důvěrně známém prostředí, které tak nerada opouštěla. „Je dobře, že vás tu zase máme,“ řekla Sylvia. „Jak jste se měla, Sylvio?“ „Od té doby, co jste odešla, je to tady takové opuštěné,“ přiznala Sylvia. „Dante sem moc nejezdí. Je to tady trochu jako dům duchů.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503653
DÍVKA SE ŠPATNOU POVĚSTÍ
Mia nervózně polkla, protože se jí nelíbilo, kam se jejich hovor ubírá. „Ale jste zase tady,“ usmála se Sylvia. „Je dobře, že je tu někdo, pro koho můžeme vařit. Připravím oběd na jednu, vyhovuje vám to?“ „Ano, děkuju.“ Když odešla, Mia si prohlédla obsah zásuvek a skříně. Nebylo tam toho moc. Ve skříni visely vlněné černé šaty, které měla na pohřbu, a šaty, které neměla na sobě skoro dva roky. Černé punčocháče, které z ní Dante svlékl, ležely osiřele v jedné zásuvce. Zůstaly tu tříčtvrteční šedé kalhoty a světle žlutá lehká halenka. Dole na dně skříně byly letní sandály. Byla ráda, že se po dlouhé cestě může převléknout do čistého. Ve skříni našla také svoje staré omšelé rajtky a velmi staré jezdecké boty. Nechala je tady, protože byly na vyhození. Přemýšlela, jestli si nemá vyjet, aby si pročistila hlavu, ale odpočinek považovala přece jen za lákavější. Zatáhla závěsy a natáhla se na postel. Přemýšlela o jeho obviněních. Neposlouchala se dobře, ale chápala je. Vdala se za velmi bohatého muže a jeho syn si pochopitelně myslel, že kvůli otcově majetku. Ach, můj bože, copak mu můžu říct pravdu, aniž bych se zpronevěřila Rafaelově důvěře a porušila slib, který jsem mu dala? Neuměla si na to odpovědět. Právě usínala, když zaslechla zvuk helikoptéry. Vyskočila z postele. Dante tvrdil, že žádná cizí helikoptéra si tady nedovolí přistát. Odhrnula závěs jen na škvíru. Nebyl to nikdo z médií. Byl to vrtulník Giana De Luky. Věděla, že mu patří, protože na něm bylo jeho nezaměnitelné logo. Sledovala, jak přistává a strnula, když viděla, kdo z ní vystupuje. No jistě – Ariana. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503653
CAROL MARINELLIOVÁ
Dante přílet helikoptéry samozřejmě také zaznamenal. Rychlým krokem k ní mířil. Zastavil se před Arianou. „Tenhle je ode mne,“ Ariana napřáhla ruku a silně ho uhodila do tváře. „Ach ne,“ vykřikla Mia. Ariana znovu zvedla ruku. „A tenhle je od –“ Dante ji chytil za zápěstí. Nebylo nutné, aby ho Ariana informovala, že má v úmyslu dát mu druhý pohlavek za matku. „Jak jsi jen mohl?“ křičela Ariana. Dante jí pořád držel za zápěstí. „A s ní!“ „Přestaň!“ poručil jí Dante. „Po tom všem, co naší rodině provedla. Co provedla mámě. Nenávidím tě, Dante.“ „Pojď dovnitř, posaď se a v klidu si promluvíme.“ „Je tady?“ zvýšila hlas. „Přivedl jsi tu děvku sem?“ Mlčel. Ariana rozpřáhla ruce v gestu beznaděje, vzlykla a běžela zpátky k vrtulníku. „Zatraceně,“ zasyčel. Zlobil se na sestru, ale taky mu jí bylo líto a věděl, že ji ještě víc bude bolet, až se dozví o dítěti. Dítě! Zadíval se k mohutným dubům. Musím mu to říct. Zamířil k jezeru. Stál u otcova hrobu a nevěděl, jak začít. Omlouvám se za skandál, který jsem vyvolal? Omlouvám se za to, že s tvou ženou čekám dítě? Omlouvám se, že jsem zostudil rodinu? Jenže za skandál se nedokázal omluvit. Věděl dobře, že byla chyba, že s Miou spal, ale že si ji rád zopakuje. A pokud jde o dítě… Ne, za to, že zplodil nový život, se omlouvat nebudu. 100 Ukázka elektronické knihy