JANE PORTEROVÁ
„Protože jste okamžitě vyhledali naši péči, myslím, že máme dobré vyhlídky.“ Byl to dlouhý den, ale v poledne se kontrakce zastavily a bolest konečně ustoupila. Charlotte usnula, vyčerpaná obavami a strachem. Brando stál u její postele v soukromém pokoji na těhotenském oddělení nemocnice a pozoroval, jak spí. Měla už lepší barvu než ráno. Dlouhé světlé vlasy měla rozhozené na polštáři a rty ve spánku lehce pootevřené. Z tváře jí vyprchalo napětí. Cítil, že může poprvé za celý den pořádně dýchat. Bál se, byl opravdu vystrašený. Nemodlil se jenom za dítě, ale za Charlotte, která se zdála tak odhodlaná zůstat osamocená, udělat všechno úplně sama. Viděl její paniku a cítil její obavy. Poprvé uviděl prasklinu v její dokonalé bezchybné masce. Mohla chtít, aby to nikdo jiný neviděl, ale byla zranitelná a stejně tak osamělá. Mátlo ho to, protože pocházela z velké rodiny. Přesto rodinu nevítala. Telefon mu vibroval přicházejícími zprávami. Vyndal mobil z kapsy a prošel si zprávy. Pak zkontroloval maily. Nenašel nic, co by vyžadovalo okamžitou pozornost. Přitáhl si blíž k posteli židli a posadil se. Když jí řekl, že tady bude s ní, myslel to vážně. Charlotte a jeho syn mohli být mimo nebezpečí, ale Brando by nechtěl být nikde jinde než s ní. S nimi. Se svou rodinou. „Má rodina,“ zopakoval si tiše a promýšlel ta slova s údivem nad jejich dopadem. Bude mít syna… Naplnila ho vřelost a sevřela se mu hruď nevyslovenou emocí. Pýcha, naděje, údiv. Protože vyrostl v pospolité a dost spletité rodině, občas ho vazby tížily. Krátce po dvacítce se od rodiny odloučil, zvláště od otce, s jeho arogancí a vměšováním. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503650