Predátor
Neusmívám se, ne, jen… Ano, teď, zrovínka teď, v momentě, kdy advokát rozmrzele zvedl dvěma prsty s leštěnými nehty ze střechy auta rozmázlou třešni a s odporem ji odhodil, kdy se Bára sehnula a jiný krvavý puchýř vstrčila do úst, šťavnatě rozkousla a pecku vyplivla, kdy si advokát postěžoval, proč jsme museli zaparkovat zrovna na tomto zpropadeném místě, mi hlavou projela ta slova. Jako osvobodivý, ale jedovatý šíp. Polibte mi všichni prdel. Nebo ještě lépe. Polibte si prdel. Nejsem si tak úplně jistá, koho tím myslím. Čí bíle rozkynuté zadnice. Jako bych se skrze tmavě zelené listí třešňové větvičky zadívala i vzhůru. Vzhlédla do očí každému, kdo… Bylo by pěkné roztáhnout paže jako v extázi osvícení. Rozverně se zakřenit. Polibte si prdel. Vracím se mezi ty, kdo mají hlavu zatíženou kilovou hroudou másla. Která v letním parnu roztekla a všechno zmastila. Úmorné vedro, ochablost a únava. Znovu a znovu. Pořád dokola. Od léta do léta. Koho to vlastně překvapuje, dojímá a baví. Monotónní zeleň léta, suchá půda, jasné obzory. Každý rok své myšlenky opaluju na letním slunci. Rožním je a griluju. Vybledlé barvy horkem houstnou a výrazní. Letmý 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503510