↑ Postup výroby člunu z kůry stromů stromů u Arekunů a Taulipangů (Theodor Koch-Grünberg, 1923). → Agnati žije část roku jako moderní Pemón, průvodce turistů, a část roku jako indián ve své osadě vysoko v horách Gran Sabana (venezuelský stát Bolívar, 2010).
I dívky procházejí tímto mravenčím testem, ale pouze na zádech a na hýždích. Dívka je při první menstruaci uzavřena, aby ji nikdo cizí neviděl. Matka jí celé tělo natírá červeným barvivem a otec ji šlehá jako chlapce provazci z moriche. Rány protírá pepřem pálivých papriček ají, aby byly bolestivější. Dívka zůstává v ústraní až do své páté menstruace a po celou dobu má stravovací tabu jako chlapci. Po jejím skončení získává nové jméno i sexuální svobodu, případné děti počaté před iniciací nejsou diskriminovány. I dvojčata jsou přijímána a infanticida neexistuje, deformovaná novorozeňata se nechávají volně umřít. Žena ani muž nesmí mít po porodu v rámci couvade sexuální styk po celý další rok. Získaná osobní jména jsou posvátná a nesdělují se na veřejnosti. Úmrtí je doprovázeno hlubokým zármutkem po dva měsíce a mnoha obřady. Tělo zemřelého je zabaleno do jeho hamaky, luky, šípy a další jeho věci jsou nad hrobem zničeny a jeho dům bývá opuštěn. Jeho duše se mění v ptáky, ta hlavní cestuje do jiné vrstvy světa, i když některé duše mrtvých mawari žijí v horách a škodí lidem. Kulturní hrdina je jako u ostatních zdejších karibských populací Makunaima. Tito lidé věří i ve zlo Kanaima, což byla krvelačná amorfní síla z dob animismu, vtělená do bytosti čaroděje Eettiho, který lidi zabíjel z radosti. Jeho syn Kanaima, také šaman, se proměnil v hrozivého jaguára, který se věnoval vysávání krve svých lidských obětí. Vyrostly z něj tlupy nebezpečných duchů canaima, které migrují i mezi vzdálené kmeny jako Yekuana (viz). Podle Rafaela Karstena je to případ magické síly zla. Šamani musí před ní bránit svůj lid pomocí rostlinných duchů (třeba děda tabák) i tím, že se stávají neviditelnými díky
kulturní areál velké amazonie
magickému rouchu, jak autorovi Atlasu sdělil v Kanaimě Pemón Agnati v roce 2011. Podle jejich mýtu si šel mladý Pemón Taure Paru vyhledat krasavici u sousedního kmene Makushi, aby ji pojal za svou ženu. Opomenul nařízení nejvyššího božstva Makunaimy, které zakazovalo smíšená manželství mezi oběma kmeny. Makunaima je proto na výstrahu po jejich svatbě proměnil svým mocným dechem ve dva balvany: Kueka – „Babičku“ a Kaku Paru, „Dědečka“. Oba balvany po tisíciletí ležely u pemónské osady Mapaurí na Velké savaně nedaleko dnešního Národního parku Kanaima. Obě etnika se stále řídí nařízeními Makunaimy a věří ve své mýty, a proto je rozezlilo, když Venezuela v roce 1989 darovala jejich 35tunový balvan polodrahokamu jaspisu a pískovce Kueka Německu. Tam se stal součástí uměleckého kamenného sousoší z pěti kontinentů Global Stones chránícího mír. Pemóni od té doby neustále žádali návrat své posvátné Babičky Kueka, až se to podařilo 16. dubna 2020.
Piaroa (Guagua, endonyma Wóthuha = Znalí lidé a De'áruwa = Lidé lesa či Vlastníci lesa) žijí v počtu asi 14 000 (2002) ve venezuelském státě Amazonas, na východních březích Orinoka od řeky Parguaza po Ventuari a Manapiare, s nepatrným přesahem skoro 500 osob na kolumbijské straně Orinoka v departamentu Vichada a Guaviare. Jejich jazyk s dialektem mako patří do malé jazykové rodiny sáliva. Zdejší oblast byla v 17. až 18. století místem mnoha jezuitských misií, ale s Piaroy nebyly příliš úspěšné. Zato karibští Karibové, i za účasti bělochů, 83.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503346