„Máš něco?“ zeptal se Gabriel. Švýcar posunul list po desce stolu. Šest slov, bezpatkové písmo, velikost písma přibližně dvacet. Vím, kdo zabil Viktora Orlova.
„Můžu ti něco navrhnout?“ podíval se na něj Gabriel. „Rozhodně,“ odpověděl Bittel suše. „Zjisti, kdo to nechal u toho stromu.“ Stezka lemovaná stromy byla čerstvě vydlážděná a černá jako vinylová gramofonová deska. Z jedné její strany se prudce zvedal svah k okraji Starého města. Podél druhé strany tekly bahnitě zelené vody řeky Aare. Topol, u něhož byl nalezen balíček s dokumenty, se držel kořeny travnatého náspu, pod nímž stála dvojice hliníkových laviček. Dostat se k jeho kmenu šlo pouze překročením rustikálně vypadajícího dřevěného opěradla zábran. Nejbližší kamera pouliční kamerového systému CCTV se nacházela asi padesát metrů po proudu. Byla namontovaná na sloupu veřejného osvětlení, na kterém nějaký vyznavač uměleckého stylu graffiti načmáral nadávku proti muslimským přistěhovalcům. Bittel získal kamerové záznamy z celého uplynulého týdne, počínaje úsvitem minulou neděli a konče odstraněním balíčku týmem CBRN. Gabriel a Christopher videozáznam prozkoumávali na notebooku NDB v prosklené konferenční místnosti. Bittel využil čas k pročištění své e-mailové schránky. Protože ve Švýcarsku panovala jinak klidná neděle, kanceláře byly z velké části prázdné. Jediným zvukem, který se v nich ozýval, bylo občasné zazvonění telefonu, jejž nikdo nezvedal. E-mail od osoby, která se podepisovala jako pan Nikdo, dorazil Nině Antonovové do schránky ProtonMailu ve 20:36. Gabriel našel na videozáznamu z kamer CCTV stejný čas a pustil zpětný chod ve dvojnásobné rychlosti. Stezka byla několik minut 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503264
opuštěná. Poté se na jejím vzdáleném konci objevila postava muže v prošívané bundě. Vedle něj klusal velký pes nerozeznatelného plemene. Muž a pes kráčeli pozadu směrem ke kameře. Krátce se zastavili u odpadkového koše. Ve zpětném přehrávání to vypadalo, že si z něj muž bere malý igelitový sáček. Muž a pes ušli pozpátku pár kroků, znovu se zastavili, muž se pro něco sehnul, krátce na to se pes u stezky přikrčil. Všechno, co Gabriel s Christopherem sledovali, se odehrávalo v opačném pořadí. „Tohle jsem nechtěl vidět,“ poznamenal Christopher. Večer přešel v soumrak protkaný zapadajícím sluncem a ten se změnil na zlaté pozdně letní odpoledne. Spadlý list se postavil, zachvěl a jako vzkříšená duše se vznesl vzhůru a zachytil se větve topolu. Milenci se procházeli, běžci běhali a řeka tekla – vše v obráceném směru. Gabrielova netrpělivost rostla a zvýšil rychlost přehrávání. Christopher vypadal méně znuděně. Když sloužil v Severním Irsku, strávil jednou dva týdny sledováním podezřelého teroristy z IRA, zavřený v podkroví v Londonderry. Katolická rodina bydlící v bytě pod ním nikdy nezjistila, že nad nimi někdo je. Když se videozáznam dostal k času 14:27, Christopher se na židli napřímil. Ke břehu řeky kráčela pozpátku postava. Gabriel klikl na PAUZA, ale nemělo to velký smysl, protože kamera byla příliš daleko. Postava na záznamu nebyla ničím víc než digitální šmouhou. Gabriel pustil záznam. Digitální šmouha sundala batoh, který měla na zádech. U kmenu topolu ležel jakýsi objekt. Balíček v silném černém plastovém obalu, omotaný průhlednou lepicí páskou… Gabriel klikl na PAUZA. „Ahoj, pane Nikdo,“ řekl Christopher tiše. Znovu pustil záběry z kamery a díval se, jak pan Nikdo ve zpětném záznamu dává balíček do batohu a sedá si na jednu z hliníkových laviček. Podle času na záznamu seděl na lavičce dvanáct minut, než se vydal po pěšině. „Jdi tudy,“ zašeptal Gabriel. „Chci se podívat, jak vypadáš.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503264
Skoro se zdálo, jako kdyby ho digitální šmouha na záznamu slyšela, protože vzápětí kráčela pozpátku směrem k lampě, na níž byla namontována kamera. Gabriel zvýšil rychlost zpětného přehrávání a klikl na ikonku PAUZA. „To se podívejme,“ pronesl Christopher. „Kdo by to byl řekl?“ Gabriel zvětšil pozastavený obraz a postavu na obrazovce přiblížil. Měla blonďaté vlasy na ramena. Strečové džíny. Pár stylových bot. Pan Nikdo byla žena. Zářivky s blikáním ožívaly, když Gabriel a Christopher následovali Bittela chodbou k operačnímu centru NDB. Jediný přítomný technik právě hrál na počítači šachy s protivníkem kdesi ve vzdálené zemi. Bittel mu dal číslo kamery, datum a přesný čas. Jen o chvíli později se na hlavní obrazovce v místnosti objevila žena, která si říkala pan Nikdo. Tentokrát sledovali záznam ve správném chodu. Pan Nikdo přišel z východu, posadil se na lavičku a strávil dlouhých dvanáct minut pozorováním řeky. Načež položil balíček k topolu a odešel na západ. Technik pustil záznam z jiné kamery, která snímala její kroky po schodech nahoru do Starého města. Odtud se vydala na vlakové nádraží, kde v 15:10 nastoupila do vlaku do Curychu. Tam se dostala přesně o hodinu později. Na Bahnhofplatz nastoupila do tramvaje číslo tři a jela na Römerhofplatz v Districtu 7, obytné čtvrti na svazích kopce. Odtamtud se vydala příjemnou procházkou po Klosbachstrasse k bloku moderních apartmánů na Hauserstrasse 21. Dvě minuty po jejím vstupu do budovy se rozsvítilo světlo v okně ve třetím patře. Rychlý pohled do vládní databáze nemovitostí ukázal, že vlastníkem dotyčné bytové jednotky je Isabel Brennerová, občanka Spolkové republiky Německo. Další pohled odhalil, že pracuje jako kontrolorka shody v curyšské kanceláři RhineBank AG, známé jako nejšpinavější banka na světě. 100 Ukázka elektronické knihy