98
Jill Johnsonová
Pustila kliku a posadila se na poslední schod, kde Psyché každé ráno pila kávu. Byl to zvláštní pocit, být v zahradě, kterou tolik týdnů jen pozorovala. Zadívala se na zábradlí své střechy. Psyché měla pravdu. Přes révu nebylo nic vidět. Kdyby to bývala věděla, tak by se tehdy, když Psyché poprvé spatřila, nezachovala tak neopatrně, neotřela by se o ten list a neměla by zmrzačenou ruku. Sundala si rukavici. Její ruka měla tmavší barvu a při bližším zkoumání ucítila výrazný zápach. Sáhla do koženého pouzdra, vytáhla ampulku s krémem a vzpomněla si na to, jak ji Psyché natírala ruku arnikou. Jak hladce působil její dotek. Jak jemně ji držela za ruku. „Uvařila jsem čaj.“ Profesorka Roseová se podívala dolů a spatřila starou ženu pokládající podnos na zahradní stůl. „Dáte si se mnou šálek?“ Na okamžik se zamyslela nad tím, že za posledních několik týdnů mluvila s více lidmi než za poslední za rok. Současně si uvědomila, že to vlastně vůbec nebylo tak náročné, jak se vždycky obávala. Pak si velmi opatrně natáhla rukavici a sešla po schodech dolů. Stará žena jí podala kousek papíru s telefonním číslem naškrábaným křivými, vlnitými klikyháky. „Děkuju,“ řekla Profesorka, složila ho a zastrčila do kapsy saka spolu se vzkazem z kavárny. „Víte, když jsem vás viděla stát na těch schodech, pořádně jsem se vyděsila,“ řekla stará žena a podala jí šálek čaje. „Na chvilku jsem si myslela, že se vrátil můj Stanley.“ „Stanley?“ „Jo, můj manžel. Zemřel před devíti lety. Měl úplně stejnej oblek. Nosíval ho každý den.“ Profesorka Roseová přejela dlaní po tkanině svých kalhot a vzpomněla si na svého otce. „Je mi líto, že jsem vás vyděsila.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503209