98
Jill Johnsonová
Pustila kliku a posadila se na poslední schod, kde Psyché každé ráno pila kávu. Byl to zvláštní pocit, být v zahradě, kterou tolik týdnů jen pozorovala. Zadívala se na zábradlí své střechy. Psyché měla pravdu. Přes révu nebylo nic vidět. Kdyby to bývala věděla, tak by se tehdy, když Psyché poprvé spatřila, nezachovala tak neopatrně, neotřela by se o ten list a neměla by zmrzačenou ruku. Sundala si rukavici. Její ruka měla tmavší barvu a při bližším zkoumání ucítila výrazný zápach. Sáhla do koženého pouzdra, vytáhla ampulku s krémem a vzpomněla si na to, jak ji Psyché natírala ruku arnikou. Jak hladce působil její dotek. Jak jemně ji držela za ruku. „Uvařila jsem čaj.“ Profesorka Roseová se podívala dolů a spatřila starou ženu pokládající podnos na zahradní stůl. „Dáte si se mnou šálek?“ Na okamžik se zamyslela nad tím, že za posledních několik týdnů mluvila s více lidmi než za poslední za rok. Současně si uvědomila, že to vlastně vůbec nebylo tak náročné, jak se vždycky obávala. Pak si velmi opatrně natáhla rukavici a sešla po schodech dolů. Stará žena jí podala kousek papíru s telefonním číslem naškrábaným křivými, vlnitými klikyháky. „Děkuju,“ řekla Profesorka, složila ho a zastrčila do kapsy saka spolu se vzkazem z kavárny. „Víte, když jsem vás viděla stát na těch schodech, pořádně jsem se vyděsila,“ řekla stará žena a podala jí šálek čaje. „Na chvilku jsem si myslela, že se vrátil můj Stanley.“ „Stanley?“ „Jo, můj manžel. Zemřel před devíti lety. Měl úplně stejnej oblek. Nosíval ho každý den.“ Profesorka Roseová přejela dlaní po tkanině svých kalhot a vzpomněla si na svého otce. „Je mi líto, že jsem vás vyděsila.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503209
KVĚTY SMRTI
99
„Ále, nic se neděje, byl to příjemnej šok,“ odtušila a napila se čaje. „Můj Stanley ten oblek tak miloval, že si ani nikdy nesundával sako. Dokonce ani v létě.“ „To ani já.“ Stará žena sklouzla pohledem od Profesorčina nosu na její hruď. „Radši je nosíte zakrytý, co? No, nedivím se vám, drahá. Je to zbytečná otrava,“ řekla a dopřála si další doušek. „Teda když člověk nechce děti.“ Profesorku Roseovou tento komentář na okamžik vyvedl z konceptu. Prsa neměla na její rozhodnutí nosit oblek absolutně žádný vliv. „Jsem si vědoma toho, že někteří lidé považují můj výběr oblečení za poněkud neortodoxní, ale já ten oblek nosím proto, že je pohodlný.“ To nebyla pravda. Vlastně byl velmi nepohodlný. Ramena byla příliš široká, boky zase příliš úzké, rukávy dlouhé a neustále si musela zastrkávat manžety. Nosila ho ale proto, že patřil jejímu otci. Stará žena pokrčila rameny. „Je to vaše věc, drahá. Já nikoho nesoudím. Jak říkával můj Stanley, proti gustu žádnej dišputát.“ Profesorka Roseová se usmála. „To by se Simone líbilo.“ Simone. Šokovaně si uvědomila, jak snadno se nechala rozptýlit. Nepřišla sem klábosit u šálku čaje, byla tady, aby našla Psyché. A pak ji něco napadlo. „Počkejte,“ řekla. Vstala a vyběhla po schodech nahoru. Vytáhla lístek se vzkazem z kavárny a přitiskla ho k zadním dveřím bytu, aby porovnala rukopis s nákupním seznamem na černé tabuli. Vypadal úplně jinak. Hodinu nato přijela policie. Když ženy otevřely, s údivem zjistily, že policista stojící ve dveřích není dost starý ani na to, aby měl dokončenou školu, natož aby byl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503209
100
Jill Johnsonová
v uniformě. Jeho tváře si stále držely ten mladistvý lesk, velké oči mu propůjčovaly auru nevinnosti, a přestože byl oholený, mizivé stopy po strništi mu dávaly vzhled dítěte, které si hraje na dospělého. Profesorka Roseová si vzpomněla na svého otce, který říkával, že když učitelé, lékaři a policisté začnou vypadat jako děti, člověk pozná, že stárne. „Vidím, že už jste nás kontaktovala. Tady mám referenční číslo případu,“ řekl strážník, když stáli v kuchyni. „Ano. Volala jsem vám už před třemi dny, ale zatím mi nikdo nevolal zpátky, jestli na ten případ už někoho nasadili.“ Policista prolistoval zápisníkem a řekl: „To je mi líto, madam. Momentálně se potýkáme s vážným podstavem, ale mohu vás ujistit, že jsme na to nezapomněli.“ „No, když jste tady, tak předpokládám, že to dali na starost vám.“ „Takhle to nefunguje, madam.“ „Chcete mi říct, že k tomu případu pořád nikoho nepřidělili?“ „Tuto informaci vám teď bohužel nemůžu sdělit, ale určitě vám někdo brzy zavolá.“ Profesorka Roseová se nerozčílila už dlouho, ale tento mladý muž se choval nesnesitelně. „Simone se pohřešuje už 72 hodin,“ pronesla důrazně. „Jak dlouho se musí člověk pohřešovat, než se to uráčíte začít vyšetřovat?“ Na tváři se mu mihnul zmatený výraz, ale mladík rychle sklopil zrak a znovu nahlédl do svého zápisníku. „Nevěděl jsem, že jde o případ pohřešované osoby. Vedeme to jako nahlášení podezřelé aktivity týkající se osobního automobilu.“ „Týkající se únosu,“ opravila ho. „Dvacátého prvního v úterý v 18.15. Okamžitě jsem zavolala na policii a oznáUkázka elektronické knihy