ale opravdu si myslíš, že být šlechticem znamená tohle? Když bu‑ deš dál nad všemi takhle ohrnovat nos, Oldeniku, mohl by ti jed‑ noho dne přirůst k čelu, věděls to?“ Kapitán se neupřímně zasmál. „Do týdne můžeme být všichni mrtví. A zbývá‑li ti posledních pár dní života, možná by stálo za to chovat se jako člověk.“ „Díky za přednášku. A teď vypadni,“ sykl Oldenik. „Vypadni a už za mnou nechoď kvůli pitomostem. Myslím, že máš dost práce. Vi‑ děls nádvoří? Ta lejna se sama neuklidí. Tak to padej zařídit, Vussi.“ Rytíř se opovržlivě ušklíbl a obrátil se k němu zády.
Oldenik se cpal medovými koláčky. Gyména mu přinesla celou mísu a on se jich nemohl nabažit. Těsto bylo nadýchané a na něm, přímo uprostřed, seděl bobeček medu, do kterého byl zatlačen vlašský ořech. Oldenik ty koláčky miloval. I teď je hltal jeden za druhým, ruce měl upatlané a pusu jakbysmet. Skoro zapomněl, že jsou v bojové pohotovosti. Pak se od brány ozval hlas poplašného zvonce. Cink! Cink! Cink! A vzápětí výkřik: „Jezdec! Přijíždí jezdec!“ Nádvoří se rozhučelo hlasy vesničanů, ale to už Oldenik nevnímal. Zakuckal se. Vdechl kousek koláčku a ne a ne se ho zbavit. Du‑ sil se. Potřeboval, aby ho někdo vší silou praštil do zad, ale nikdo tam nebyl. Začal podivně chrčet a koulel očima. Bušil se pěstmi do hrudi, ale nepomohlo to. Jak se tak kymácel, srazil rukou mísu a ty slaďoučké potvory se rozkutálely po podlaze. Když začínala komnata kolem něj tmavnout, pokusil se o poslední věc — rozběhl se dozadu a narazil vší silou zády do kamenné zdi. Sousto z něj vylétlo a spolu s ním i několik hrstí čerstvě roz‑ žvýkaných a spolykaných koláčků. Chlapci vyrazily z očí slzy, pod‑ lomila se pod ním kolena a padl přímo do zvratků. Ještě nikdy nechutnal vzduch tak sladce. Ležel na znečištěné rohoži a zhlu‑ boka dýchal, celé tělo orosené ledovým potem. Ještě chvíli a ležel bych tu mrtvý. Ty koláče byly suché jako chvojí…
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503035