JAN ŽIŽKA
znamená „věřící“, či spíše ještě „pravověrně věřící“. Na rozdíl od pozdější éry polních bratrstev Žižka bojoval častěji proti domácím odpůrcům než proti cizozemcům, nemluvě již o tom, že postupoval stejně brutálně jak proti domácím Němcům, tak i proti vlastním soukmenovcům. Komu však nestačilo, co až dosud bylo řečeno, ať zváží, zda by byl Žižka postupoval tak, jak postupoval, kdyby měl v úmyslu sjednotit a vést český „národ“. Neméně rozporně historikové posuzují Žižkův vztah k vladaři a k samému principu monarchie. Tyto názorové neshody se ovšem netýkají Zikmundovy osoby. Kacířský král a násilník byl pro Žižku ztělesněním světského Antikrista, který se choval a postupoval tak, jak odjakživa chtěli špatní kněží. Smrtelné hříchy, jichž se Zikmund dopustil, musely být potrestány, neboť po této stránce Žižka nečinil rozdílu mezi králem a posledním poddaným. A těchto těžkých hříchů bylo příliš mnoho, aby Žižka podal či přijal ruku k smíru, jenž i jinak byl nemožný, neboť předpokládal uznání čtyř artikulů ze Zikmundovy strany. Víme již, že Žižka přivěsil svou pečeť k poselství do Polska, jež mělo pro český trůn získat krále Vladislava nebo litevského velkoknížete Vitolda. Stalo se tak patrně bez vědomí a zcela jistě proti vůli Mikuláše z Husi i jiných čelných táborů. Žižka také spolu s dalšími táborskými hejtmany přijal „za pomocníka a za správci najvyššieho této země“ Zikmunda Korybutoviče, synovce krále Vladislava. Nikoli však za krále, dodávají historikové, kteří usuzují, že jednooký hejtman spíše pomýšlel na jakousi formu republikánské státní správy. To je věc hodná diskuse. K ní však zde není místa, proto jen stručně vyložíme vlastní stanovisko. Obavy, jež měl nejen Žižka, ale i ostatní táboři z ukvapeného obsazení královského stolce, byly plně namístě. Žádná z husitských stran nebyla ochotna k ústupkům a kompromisům ve věci věrouky i ve všech dalších mocensko-politických záležitostech, které z ní vyplývaly. Zatímco proti společnému nepříteli husitské svazy vystupovaly společně, ve vnitřních vztazích panovala zásada kdo s koho. Nový panovník, ať už by jím byl kdokoli, nemohl zůstat nad stranami, neboť tím by si všechny popudil proti sobě. Pro potenciálního krále-cizince bylo tak politicky nejúnosnější zaujmout pozici pražského městského svazu, neboť tím by získal metropoli a současně i možnost kompromisního řešení české otázky na zahraničním fóru, na kterém měli svrchovaný zájem i pražané. Pro tábory i pro Žižku zbývalo by v takovém případě jen dvojí: buď se podřídit králově vůli a vzdát se samostatnosti svého programu, nebo dříve či později vstoupit do války proti novému vladaři. První alternativa nepřicházela v úvahu, druhé se bylo možné vyhnout tím, že se konečné řešení královské volby bude odkládat na příhodnější dobu. Tábory 108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502978