JAN ŽIŽKA
znamená „věřící“, či spíše ještě „pravověrně věřící“. Na rozdíl od pozdější éry polních bratrstev Žižka bojoval častěji proti domácím odpůrcům než proti cizozemcům, nemluvě již o tom, že postupoval stejně brutálně jak proti domácím Němcům, tak i proti vlastním soukmenovcům. Komu však nestačilo, co až dosud bylo řečeno, ať zváží, zda by byl Žižka postupoval tak, jak postupoval, kdyby měl v úmyslu sjednotit a vést český „národ“. Neméně rozporně historikové posuzují Žižkův vztah k vladaři a k samému principu monarchie. Tyto názorové neshody se ovšem netýkají Zikmundovy osoby. Kacířský král a násilník byl pro Žižku ztělesněním světského Antikrista, který se choval a postupoval tak, jak odjakživa chtěli špatní kněží. Smrtelné hříchy, jichž se Zikmund dopustil, musely být potrestány, neboť po této stránce Žižka nečinil rozdílu mezi králem a posledním poddaným. A těchto těžkých hříchů bylo příliš mnoho, aby Žižka podal či přijal ruku k smíru, jenž i jinak byl nemožný, neboť předpokládal uznání čtyř artikulů ze Zikmundovy strany. Víme již, že Žižka přivěsil svou pečeť k poselství do Polska, jež mělo pro český trůn získat krále Vladislava nebo litevského velkoknížete Vitolda. Stalo se tak patrně bez vědomí a zcela jistě proti vůli Mikuláše z Husi i jiných čelných táborů. Žižka také spolu s dalšími táborskými hejtmany přijal „za pomocníka a za správci najvyššieho této země“ Zikmunda Korybutoviče, synovce krále Vladislava. Nikoli však za krále, dodávají historikové, kteří usuzují, že jednooký hejtman spíše pomýšlel na jakousi formu republikánské státní správy. To je věc hodná diskuse. K ní však zde není místa, proto jen stručně vyložíme vlastní stanovisko. Obavy, jež měl nejen Žižka, ale i ostatní táboři z ukvapeného obsazení královského stolce, byly plně namístě. Žádná z husitských stran nebyla ochotna k ústupkům a kompromisům ve věci věrouky i ve všech dalších mocensko-politických záležitostech, které z ní vyplývaly. Zatímco proti společnému nepříteli husitské svazy vystupovaly společně, ve vnitřních vztazích panovala zásada kdo s koho. Nový panovník, ať už by jím byl kdokoli, nemohl zůstat nad stranami, neboť tím by si všechny popudil proti sobě. Pro potenciálního krále-cizince bylo tak politicky nejúnosnější zaujmout pozici pražského městského svazu, neboť tím by získal metropoli a současně i možnost kompromisního řešení české otázky na zahraničním fóru, na kterém měli svrchovaný zájem i pražané. Pro tábory i pro Žižku zbývalo by v takovém případě jen dvojí: buď se podřídit králově vůli a vzdát se samostatnosti svého programu, nebo dříve či později vstoupit do války proti novému vladaři. První alternativa nepřicházela v úvahu, druhé se bylo možné vyhnout tím, že se konečné řešení královské volby bude odkládat na příhodnější dobu. Tábory 108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502978
5. „PRO ZÁKON KRISTŮV HORLITEL OBZVLÁŠTNÍ“
nyní nechme tábory a položme si otázku, zda Žižkův postup – neboť Žižka takto skutečně postupoval – svědčí o jeho zásadním protimonarchistickém smýšlení. Nikoli, neboť Žižka se nevzdal tradičního stavovského členění společnosti, v němž každému stavu náleží určité místo a v němž králi je dáno vládnout nade všemi. Na první pohled to překvapuje. Muž, který sám sebe označuje za pouhého sluhu vyšší moci, muž, který své jednání podřizuje vidině věčné spásy, nenachází dostatek odvahy k tomu, aby se zasadil o rovnost lidí na zemi, když jinak jsou mu všichni rovni před Bohem. Žižkovo chiliastické vzplanutí nedošlo však nikdy tak daleko, aby smazalo hranice dvou světů. Dokud existuje svět pozemský, existuje i jeho vnitřní řád, byť nedokonalý, avšak daný Bohem. Úzkostlivé dodržování stavovského pořadí mohli jsme postřehnout již v listu plzeňskému svazu. Páni chybějí v oslovení jen proto, že právě od nich chtěl Žižka odvrátit ostatní partnery. To je ovšem poselství nepřátelské straně, v němž se mohla uplatnit jistá konvence. Co však říci následujícímu místu z Žižkova bojového řádu: „i prosímeť vás, milé obce, ve všech a ze všech krajin, knížat, pánuov, rytířuov, panoší, měšťanuov, řemeslníkuov, robotězuov, sedlákuov a zvláště napřed všech věrných Čechuov, abyšte se k tomu dobrému svolili a nám toho radni a pomoci byli“. I těm, s nimiž počítá jako se svými spojenci, Žižka jménem svého nového bratrstva dává na vědomí, že uznává jejich stavovskou příslušnost. Tento princip však měl své pevné místo i ve vnitřní struktuře Žižkova svazu, v němž svůj sociální status podrželi jak „páni, rytíři, panoše, purgmistři, konšelé“, tak i „všecky obce panské, rytířské, panošské (i) městské“. Jestliže přesto hejtmané v čele s Žižkou jsou uváděni na prvém místě, vyplývá to z vojenského charakteru bratrstva. Jaký to rozdíl proti struktuře táborského svazu, spočívající na teritoriálním principu rovnoprávně sdružených obcí i proti hegemoniálním tendencím Prahy, která po určitou dobu usilovala vytlačit panstvo z jeho privilegované pozice, a zaujmout tak prvé místo po králi! Jen duchovenstvo jako stav nedošlo Žižkova uznání, v tom však byly všechny husitské strany zajedno. Žižka se tak z tohoto aspektu jeví nejen jako „obzvláštní horlitel pro zákon Kristův“, ale i jako muž ve světských věcech nanejvýš konzervativní, jenž si přes všechnu revolučnost doby uchoval starý názor na tento svět. Odtud si také vysvětlíme, proč za jistých okolností projevoval smířlivost k osudu rodinných příslušníků svých urozených odpůrců, proč šetřil šlechtické zajatce, proč měl ve svém vojsku radu chudých a radu bohatých a proč po bitvě u Německého Brodu, pokud má náš zpravodaj pravdu, nechal pasovat některé z bojovníků na rytíře. 109
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502978
JAN ŽIŽKA
Na druhé straně však Žižka pohrdal věcmi časnými natolik, že si uchoval čistý štít nezištného bojovníka za přijatou pravdu. Vládl pevnou a nelítostnou rukou svému vojsku a na svém území, byl však prost manýr povýšeneckých velmožů a revolučních kořistníků. Jak chud vstoupil do boje, tak chud zemřel na válečném polí. Dobytý hrádek u Litoměřic, jejž si zvolil za své sídlo, sotva může svědčit o opaku. Proto si také nezaslouží sluchu pomluvy válečných pamfletistů, že si v Čechách počínal jako král, a že na královskou korunu dokonce pomýšlel. Byl-li v prosinci 1421 přijat v Praze jako „kníže země“, byla tak vzdána pocta slepému válečníku, který přitáhl zachránit hlavní město před Zikmundem. Žižkovi „bratři“, jak již bylo vzpomenuto, nepřestávali být sedláky, zemany či pány. Stavovská nerovnost nebyla však na překážku rovnosti před tváří Boha, jenž Žižkově polní obci a později bratrstvu Menšího Tábora svěřil tak závažné poslání. Příslušnost k vojensko-náboženskému bratrstvu zavazovala k jednotné kázni i k jednotnému programu. V tom si byli všichni rovni, v tom také Žižka neznal pardonu. Slyšeli jsme, jak ho vyhledávali a následovali prostí sedláci. Žižka k nim nemusel hledat cestu, Žižka jim rozuměl a mluvil jejich řečí od samého mládí. Není třeba si tento vztah idealizovat, dejme však Žižkovi, co mu právem patří. Vojáci jeho bratrstva se jistě ne bezdůvodně nazvali Sirotky. V Žižkovi ztratili nejen vojevůdce, který je vítězně vedl z bitvy do bitvy, nýbrž i muže jednajícího s nimi nanejvýš spravedlivě. „Pán všemohoucí rač tě zachovati k své chvále a k prospěchu věrným obcím,“ píše v listopadu 1423 hradecký kněz Ambrož v listu, jímž Žižku varuje před úkladným vrahem. Ambrožovi dáváme tu slovo proto, že jde o ojedinělý projev úcty adresovaný Žižkovi knězem. Je až s podivem, že právě kazatelé, kteří tak hluboce zasáhli do jeho života, stojí jakoby stranou Žižkova nejužšího kruhu. Platí to o pražském Želivském i o plzeňském Korandovi, s nimiž je spojen jeho vstup do revoluce. S druhým se rozešel, první dokonce zmizel ze scény s jeho blahovolným nezájmem. Není proto divu, mlčí-li táborský biskup Mikuláš o Žižkovi v celé své rozsáhlé kronice, a to nemluvíme o těch, které dal zbít či upálit. Z toho plyne, že Žižka znal jen jeden druh „dobrého“ kněze, tj. kněze, který v náboženských otázkách smýšlel jako on a který se navíc nemíchal do jeho věcí. Probíráme-li Žižkovu korespondenci, neujde nám pozoruhodné místo z vyhlášky obecného smíření, kterou podepsal spolu s Chvalem a Buchovcem: „Dále také prosímeť vás, abyšte všichni vespolek po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy, kyselosti, kteréžto ste mezi sebú, jakž ste živi, od roka nebo nynie měli, konečně odpustili, tak abyšte mohli spravedlivě pátěř pěti, a řkúce: ‚Odpušť nám 110
Ukázka elektronické knihy