4 . E KO N O M I E N E M O C I A M I L O S R D E N S T V Í V E S T Ř E D OV Ě K U
„Co budu vypravovati, stalo se mi, když jsem dlel na studiích v Montpellier, kdež jest na celém světě nejslavnější studium lékařské a nacházejí se tam výborní lékaři. Ochuravěl jsem a byl jsem těžce nemocen celý týden. Mezi jinými význačnými lidmi navštívil mne lékař, jménem Johannes Jacobi, kterého potom (ještě za mého pobytu na studiu v Montpellier) král francouzský Karel pro jeho uhlazenost povolal do Paříže za svého osobního lékaře. Ten, když jsem ležel těžce churav a on sám zoufal nad mým životem, nařídil mi dáti jakýsi příkrm, víno však mi zakázal píti, leč jednou nebo dvakrát, a to na polovic rozředěné vodou. Ale má nemoc se stále více zhoršovala. Jednoho dne se stalo, že mi jakýsi student, když nikdo jiný nebyl přítomen, dal jídlo i nápoj, jehož se mi zachtělo; snědl jsem sotva dvě lžíce příkrmu, ale vypil osm číší silného vína. I stalo se, že jsem se dokonale uzdravil. Zanedlouho pak přišel ke mně onen lékař, a ohledav můj puls, počal užaslý volat: Jest zdráv, jest zdráv! A ihned se náramně počal vyptávati, jakým způsobem jsem se vyléčil. A když jsme mu vyprávěli, co se stalo, začal říkati: Běda, běda nám! Neboť se často mýlíme, léčíme domácími léky cizince, kteří se od nás zcela liší mravy, způsobem života, polohou a jinak.“1) Ze svého lékařského prožitku v Montpellier však reformní pražský arcibiskup Jan z Jenštejna nevyvodil žádnou exemplární moralitu.2) Naopak. Jeho úvahy byly ryze praktické povahy a směřovaly k přizpůsobení léčebných metod podmínkám, v nichž pacienti žijí, resp. poměrům, z nichž pocházejí: „Myslím, že by prospělo,“ říká Jenštejn, „kdyby staré knihy byly na některých místech opraveny nebo také zcela odstraněny; a po uvážení slabosti povahy lidské i ostatních věcí, jež v poslední době přicházejí na každého člověka, spíše by se měly vymýšleti nové léky.“3) Staré věci, pokud jsou překonány, mají být nahrazeny novými. A to platí i o lécích složených z nejrůznějších bylin, jež mají být přizpůsobovány „době a lidské křehkosti“. Pokud tak lékaři nečiní, scházejí na scestí: „Neboť mnozí vidí, že nemocní od lékařů potupení a zavržení jsou někdy uzdraveni přičiněním laiků nebo ženiček novými a neobvyklými rostlinami. Hle, jak pochybná a nejistá jest tradice Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502976
léků a nevyzkoušená věda o lécích a lékařích.“ Moderní farmaceutické firmy by jistě neměly z Jenštejnových úvah radost. Dnešní vztah k nemocem se totiž odvíjí od zájmů všemocné farmaceutické lobby, jež určuje módní lékařské trendy. Ohromné investice do farmaceutické reklamy činí v přestávkách mezi hollywoodskými filmy z civilizačních nemocí drobné kosmetické neduhy, které je možné léčit stejně zázračně a rychle, jako to uměli středověcí světci: stačí k tomu jediné, zaplatit, či si alespoň pořádně připlatit! Jenštejnova kritika kvalit lékařů, v níž se blíží soudům negativistů Waldhauserova či Želivského typu,4) jde ale ještě dál. Lékaři podle jeho soudu vedou pacienty spíše ke smrti než k uzdravení. Ostatně zažil to sám na sobě při cestě z Říma, kde slavil jubilejní rok. Během ní se nakazil morem, jenž tehdy v pravidelných intervalech sužoval celou západní a střední Evropu. Při líčení své nemoci Jenštejn mluví o prudkých, pro něj dříve nepředstavitelných bolestech, o strachu z fyzického strádání i z nadcházející smrti. Stejně tak ale zdůrazňuje i zoufalství lékařů, kteří nevědí, jak mají mor léčit. Když tedy selhalo léčení těla, podvolil se léčení ducha. Přijal svátost oltářní, a tu se mu, jako mnoha světcům, zázračně ulevilo. Onen psychosomatický prožitek, který na chvíli utišil bolest, však v jeho případě netrval dlouho. Avšak vinni byli opět lékaři, kteří nedbali jeho slov o tom, že mu je lépe, a donutili ho přijmout posilující nápoj. Ačkoli byl přesvědčen, že přijetí léků mu uškodí, přesto nakonec podlehl vytrvalému naléhání lékařů. V tu chvíli se mu ale přitížilo natolik, že musel sepsat závěť a přijmout poslední pomazání. Původně si celý svůj prožitek vyložil jako boží pomoc, aby se mohl vyzpovídat a získat rozhřešení, tedy aby nezemřel tím nejhorším způsobem, jaký středověk znal, nenadálou smrtí bez možnosti smířit se s Bohem.5) Protože se však nakonec z morového onemocnění vyzdravil, vyvodil z celého příběhu úplně opačný závěr, jenž vyzněl zcela negativně jak vůči lékařům, tak vůči jejich léčebným praktikám: „Ó, jak mnozí jsou dnes mučedníky lékařů! A z toho vyplývá a s tím souvisí otázka, zda má býti nazýván lékařem, kdo chorého neuzdravuje, nýbrž činí ještě více nemocným anebo zaviní jeho smrt, když přece lékař se má nazývati od léčení a nikoli naopak.“6) Jenštejnův odmítavý postoj vůči lékařům jistě nebyl podmíněn skutečností, že někteří středověcí lékaři své nemocné zanedbávali. Pražský arcibiskup totiž nepochybně patřil k pacientům, kteří měli dostatek prostředků a mohli si vybrat ty nejlepší lékaře a zaplatit i ty nejdražší Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502976
22. Nemocný Job.
Ukázka elektronické knihy