Je to zvláštní. Já jsem Žofku nikdy ani neviděla, natož že bych si ji mohla pochovat. Teď chovám v náručí dítě, který je přibližně ve stejným věku, jako by byla ona, kdyby byla naživu. Jsou to hodně rozporuplný pocity. Ne že ne. Ale co je to zač? Mrzí mě to? Jsem naštvaná? Závidím? Samozřejmě že jsem smutná, že Žofka umřela. Že ještě pořád čas od času brečím, když si na ni vzpomenu. Ale se ségrou a Anežkou to nemá co dělat. I když vzájemně propojený, pořád jsou to dva naprosto odlišný příběhy. Dvou různejch matek. A i když mě mrzí, že moje dítě odešlo, rozhodně mě nemrzí, že ségra to svý má. Fandím jí a přeju jí to. Když si rezervuju oblíbenej titul v knihovně a zjistím, že jsem až pátá v pořadí, taky nebudu naštvaná na všechny čtenáře, který byli šťastnější než já. Ne. Nejdřív budu zběsile klít, že jsem v pořadníku tak daleko. Pak se na to vykašlu a počkám. Tohle bylo stejný. Jen v tom systému rezervací měli někde slušný výpadky. O moji krev byl takovej zájem naposledy na skautským táboře v podobě komárů a hovad. Odběrů mi dělaj tolik, že už se v tom přestávám orientovat. V rámci jedněch mi paní doktorka Lásková zjistí trombofilní mutaci. Zní to jako francouzská nadávka. Jako když kulantně řeknete něco hodně sprostýho. Skoro jsem to trefila. Jedná se o poruchu srážlivosti krve, díky který mám zvýšený riziko trombóz. Zkrátka hrozí, že se mi ucpe cévka, a to nejen
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502975