Závěrečné kondolence byly pro Josefu očistcem, ale ona snášela se stoickým klidem stisky rukou, vyjádření upřímné soustrasti, anarchistická hesla a slova podpory, dokonce i to, že někteří nepříliš vhodně zvedli nad hlavu zaťatou pěst v upomínku na Montserrat. Boj za anarchistickou věc ji připravil o manžela a dceru. O smrti manžela Tomáse se dozvěděla z dopisů jeho druhů v exilu a musela ji oplakat na dálku, potom co přísahala nebesům, že zůstane věrná dělnickému boji, a provolala slávu revoluci. Když se řada kondolujících konečně dostala ke svému konci a její synové ji chtěli odtamtud odvést, Josefa pozvedla sevřenou pěst a zanotovala tiše Marseillaisu a snažila se přitom u hrobu své dcery nepodklesnout, ačkoli nohy i ruce se jí třásly, obzvlášť paže, kterou sotva držela nad hlavou. Dalmau s Tomásem a několik dalších lidí, kteří se ještě neodebrali k východu, zůstali tiše stát, vlasy v zátylku zježené a hrdla stažená dojetím, neschopni připojit se ke zpěvu hymny, jako by tím mohli narušit důvěrnou chvilku mezi matkou a dcerou. Když Josefa dozpívala, nechala ruku bezvládně klesnout a kývla na své syny. Dalmau odmítl, aby šla matka zpátky pěšky, ačkoli ve skutečnosti to byl on, komu podklesávaly nohy, cítil se unaveně, zdrcen sestřinou smrtí, která na něj teď, když Montserrat ležela v hrobě, dopadla s neodvratnou krutostí, kterou do té chvíle nepociťoval… S nezměrnou bolestí, která se mísila se starostí, kam se poděla Emma. Vzhledem k omezenému počtu míst navrhl několika málo lidem, aby se s nimi svezli drožkou až na Ramblu. Tomás odmítl. „Vůz ještě řídí a chrání příslušníci armády,“ namítl pohrdavě. „Tím líp,“ odvětil Dalmau, unavený všemi těmi politickými výhradami, „nebude nás to nic stát. Když ho řídí vojáci, neplatí se jízdné.“ Bertrán už svou vývařovnu otevřel, ale Emma tam nebyla. „Nevím,“ odpověděl, když se ho na ni Dalmau vyptával, „myslel jsem, že je s vámi na pohřbu.“ Když zvonil v bytě jejího strýce, nikdo mu neotevřel. Přiložil ústa ke dveřím a zakřičel: „Emmo!“ Ticho. Udělal to znovu. Nic. Kde může být? Dalmau si byl vědom, že Emma prožila u mrtvé kamarádky děsivou noc, vždyť neustále zdrceně plakala. Možná chtěla být sama, řekl si na zpáteční cestě do vývařovny. „Pošli mi po nějakém klukovi vzkaz, kdyby se tu objevila,“ poprosil Bertrána. Pak se vydal do továrny na dlaždice. Matku zanechal za šicím strojem. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502956