Závěrečné kondolence byly pro Josefu očistcem, ale ona snášela se stoickým klidem stisky rukou, vyjádření upřímné soustrasti, anarchistická hesla a slova podpory, dokonce i to, že někteří nepříliš vhodně zvedli nad hlavu zaťatou pěst v upomínku na Montserrat. Boj za anarchistickou věc ji připravil o manžela a dceru. O smrti manžela Tomáse se dozvěděla z dopisů jeho druhů v exilu a musela ji oplakat na dálku, potom co přísahala nebesům, že zůstane věrná dělnickému boji, a provolala slávu revoluci. Když se řada kondolujících konečně dostala ke svému konci a její synové ji chtěli odtamtud odvést, Josefa pozvedla sevřenou pěst a zanotovala tiše Marseillaisu a snažila se přitom u hrobu své dcery nepodklesnout, ačkoli nohy i ruce se jí třásly, obzvlášť paže, kterou sotva držela nad hlavou. Dalmau s Tomásem a několik dalších lidí, kteří se ještě neodebrali k východu, zůstali tiše stát, vlasy v zátylku zježené a hrdla stažená dojetím, neschopni připojit se ke zpěvu hymny, jako by tím mohli narušit důvěrnou chvilku mezi matkou a dcerou. Když Josefa dozpívala, nechala ruku bezvládně klesnout a kývla na své syny. Dalmau odmítl, aby šla matka zpátky pěšky, ačkoli ve skutečnosti to byl on, komu podklesávaly nohy, cítil se unaveně, zdrcen sestřinou smrtí, která na něj teď, když Montserrat ležela v hrobě, dopadla s neodvratnou krutostí, kterou do té chvíle nepociťoval… S nezměrnou bolestí, která se mísila se starostí, kam se poděla Emma. Vzhledem k omezenému počtu míst navrhl několika málo lidem, aby se s nimi svezli drožkou až na Ramblu. Tomás odmítl. „Vůz ještě řídí a chrání příslušníci armády,“ namítl pohrdavě. „Tím líp,“ odvětil Dalmau, unavený všemi těmi politickými výhradami, „nebude nás to nic stát. Když ho řídí vojáci, neplatí se jízdné.“ Bertrán už svou vývařovnu otevřel, ale Emma tam nebyla. „Nevím,“ odpověděl, když se ho na ni Dalmau vyptával, „myslel jsem, že je s vámi na pohřbu.“ Když zvonil v bytě jejího strýce, nikdo mu neotevřel. Přiložil ústa ke dveřím a zakřičel: „Emmo!“ Ticho. Udělal to znovu. Nic. Kde může být? Dalmau si byl vědom, že Emma prožila u mrtvé kamarádky děsivou noc, vždyť neustále zdrceně plakala. Možná chtěla být sama, řekl si na zpáteční cestě do vývařovny. „Pošli mi po nějakém klukovi vzkaz, kdyby se tu objevila,“ poprosil Bertrána. Pak se vydal do továrny na dlaždice. Matku zanechal za šicím strojem. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502956
„Mám práci,“ rozloučila se s ním. „Nechcete, abych zůstal?“ začal Dalmau. „Ne. Běž zjistit, co se stalo s Emmou. O mne si nedělej starosti.“ I on měl práci, spoustu práce. Barcelonští dělníci a pracující zažívali velmi těžké časy. Velká část populace byla ohrožena nezaměstnaností a chudobou. Charitativní spolky, z valné většiny v rukou církve, nestačily pomáhat. Ročně rozdaly potřebným tisíce porcí a v útulcích a charitních domech ubytovávaly tisíce lidí všeho věku a obou pohlaví. Ekonomická krize drtivě dopadla na pracující a nezaměstnané. Vedle vší té bídy se tu však také rozrůstala třída průmyslníků a bohatých měšťanů, kteří se toužili povznést nad ty, kdo jim sloužili. Díky tomu, že byly v polovině devatenáctého století strženy hradby, za nimiž začínal prostor, kde se ze strategických důvodů zapovídalo stavět – až tam, kam doletí kulka –, získalo město náhle obrovskou nezastavěnou plochu. Urbanistické rozvržení celé zóny navrhl vojenský inženýr Ildefons Cerdà na základě naprosto jednotných kritérií: mnozí architekti, intelektuálové a umělci jeho řešení označovali jako provinční, prosté a anonymní. A tak se proti pravidelným čtvercům, na něž Cerdà ve svém plánu barcelonský Eixample rozdělil, architekti vzbouřili: budou to tedy samotné stavby, jež vyniknou a vtisknou svou monumentalitou a nádherou charakter oblasti, kam se stěhovali boháči. Novým barcelonským architektonickým jazykem se měla stát secese, odraz uměleckého hnutí art nouveau, které zažívalo svůj rozmach po celé západní Evropě. V onom roce 1912 probíhaly práce na třech velkých projektech dvou slavných architektů. Domènech i Montaner se pustil do výstavby nové nemocnice Svatého Kříže a svatého Pavla a zároveň do přestavby domu rodiny Lleó i Morera, který stál v tomtéž bloku na třídě Gràcia jako dům rodiny Amatllerových od architekta Puig i Cadafalcha. Posledně zmiňovaný se navíc chystal zahájit práce na domě rodu Terrades na třídě Diagonal, obrovské budově v neogotickém stylu, zakončené třemi špičatými věžemi, jež byla určena pro tři sestry. Třetí secesní mistr, Gaudí, v té době na Eixamplu nepracoval, věnoval se výstavbě domu Bellesguard, Parku Güell a chrámu Svaté rodiny, Sagrada Familia. Vedle těchto tří velikánů existovalo mnoho dalších architektů, kteří zanechali na Eixamplu úžasnou nesmazatelnou stopu ve městě, které toužilo bojovat s všedností prostřednictvím architektury. Vilaseca stavěl na třídě Rambla de Catalunya a v ulici Roger de Llúria, architekt 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502956
Bassegoda v ulici Mallorca, Domènech i Estapà rovněž na třídě Rambla de Catalunya, plodný Sagnier v ulicích Balmes, Diputació, Pau Claris a na třídě Rambla de Catalunya, Romeu v ulici Aribau… A mnoho dalších, kteří svými stavbami vdechovali život secesi, a dávali tak vzniknout světově nejvýznamnějšímu projevu toho kouzelného stylu. Všechen ten stavební kvas s sebou nesl i ohromné množství zakázek pro továrnu na keramické obklady Manuela Bella a Dalmau Sala pracoval jakožto jeho pravá ruka na nejdůležitějších zakázkách. Továrna už zase otevřela, i když mistr Manuel se ještě nevrátil z útočiště, které rodina našla ve svém sídle v Camprodonu. Aby zahnal myšlenky na ranní pohřeb, oblékl si Dalmau zástěru, posadil se a sehnul se nad kresby, které měl na stole. Byla na nich Montserratina tvář; namaloval je během generální stávky. Opatrně vzal obrázky do rukou a oči se mu zalily slzami, které neprolil o pohřbu, zato teď mohly volně téct. Svinul ty kresby a pečlivě je uložil k dalším osobním dílům, která přechovával ve své pracovně. Vzdychl, osušil si slzy a vysmrkal se. Vzal tužku a bez valné chuti namaloval ženskou postavu. Zadali jim exkluzivní zakázku na obložení schodiště, na němž se mělo objevit několik žen. Obložení mělo být osazeno na schodišti vedoucím do prvního patra budovy, kterou právě stavěli na třídě Rambla de Catalunya. Protáhlé, stylizované, průhledné a éterické postavy, které měly doprovázet každého, kdo po těch schodech půjde. Idealizovaná, moderní žena, která se vzpírala všem stávajícím typům. Jak se lišila od Emmy… a od Montserrat! pomyslel si Dalmau. Načrtl linii, za ní další a další. Začal znovu. Nepodařilo se mu to. Oči se mu občas zamlžily a ruka roztřásla, protože si uvědomil, že už sestru nikdy neuvidí. Kolikrát ji zklamal! Měl ji namalovat nahou, jak ho o to prosila. Nechal vzpomínky, ať se rozběhnou, kam chtějí, a náhle ji před sebou viděl mladou a zářící, usměvavou, veselou. Montserrat by se sama sobě líbila, těšil by ji pohled na vlastní ženské křivky, ale on jí ten portrét neudělal… Tak jako neudělal tolik dalších věcí, které se tehdy jevily podružnými, ale teď už se nedaly napravit. Jeden z kreslířů vešel dovnitř, aby si vypůjčil uhel na kreslení, a prohlédl si jeho kresby. „Jsou dobré,“ poblahopřál mu. Nebyly dobré, to Dalmau věděl: byly průměrné, obyčejné. Paco mu nahoru zanesl oběd. Kuře s rýží, kterého se nedotkl až do podvečera, když už bylo studené a omáčka se srazila. Zato si dal víno. Jedno 103
Ukázka elektronické knihy