Ása měla do zábavního parku Tivoli permanentku. Přemluvila jsem tatínka, aby mi ji pořídil taky, a Ása mě pak po parku provázela a já si připadala jako Alenka v říši divů. Hrály jsme si na to, že jsme sirotci v šíleném světě zmítaném válkou a že jsme vyvázly živé ze „spojeneckých mučíren“, jako jsou americké motokáry, britský strašidelný zámek a ruské kolo. S úlevou jsme se uchýlily do zrcadlového bludiště. Válka nás ale dostihla i tam a poznamenala nám obličeje. Vytáhla nám tváře a čelo a zalepila oči. Malé ženy s velkými válečnými jmény, Áshildur a Herbjörg, s křikem unikly bitevní vřavě, ale vzápětí zmlkly, protože hned na chodníku před budovou narazily do čtveřice německých vojáků. Já: „Proč ses jich lekla?“ Ona: „Já se jich nelekla.“ Já: „Ale lekla! Hned jsi zmlkla. Já myslela, že straníš Němcům.“ Ona: „Tatínek říká, že ozbrojenýmu člověku se nikdy nemáme smát. Proč ty nejsi s Němcema jako tvůj táta?“ Já: „Maminka říká, že za celou válku může jeden jedinej člověk. A že jediný, co mu chybí, je láska.“ Ona: „Vždyť ho všichni milujeme.“ Já: „Jseš si jistá, že on vás taky miluje?“ Ona: „No jasně.“ Já: „Tak to je divná láska. Vždyť v jednom kuse křičí.“ Ona: „Jo, když člověk hodně miluje, musí křičet.“ Já: „Mně se zdá, že je v tom něco jinýho než láska.“ Ona: „Tatínek říká, že Hitler miluje Německo jako svou ruku. Je ochotnej za něj umřít.“ Já: „Proč by umíral pro svou ruku?“ Ona: „Cože?“ Já: „Když se obětuješ kvůli svý ruce, zůstane z tebe po smrti jen ruka. K čemu je člověku samotná ruka?“ Ona: „Ale Herro, já jen říkám, že je ochotnej položit život za svou zemi. Copak ty by ses neobětovala za Island?“ Já: „Ne.“ Ona: „Ne? Ani kdyby tvá země byla v ohrožení, třeba kdyby ji chtěl sežrat drak?“ Já: „O kolik by na tom byla moje země líp, kdybych umřela? Země nechtějí, aby kvůli nim lidi umírali. Chtějí, aby je nechali na pokoji.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502952
Ona: „A co když je někdo sebere?“ Já: „Maminka říká, že země se sebrat nedá.“ Ona: „Hele, ale Němci sebrali Dánsko. Trvalo jim to jen deset minut! A Norsko za dva týdny. Britové zabrali vás a… a Dánové si Island přivlastnili na spoustu staletí!“ Já: „No a? Co se tím pro nás změnilo? Jsem Dánka, Angličanka, nebo Islanďanka?“ Ása se mi zadívala do očí a otevřela pusu, ale nevydala ani hlásku. Odpověď byla nasnadě.
39
SMRT VOJÁKA 1940
Celou cestu domů jsme mlčely. Dívala jsem se kolem sebe, prohlížela si lidi, ulice i domy. Dánsko bylo zjevně mrtvá země. Kráčely jsme po třídě H. Ch. Andersena, minuly jsme glyptotéku a bylo jasné, že i kandelábry věší hlavu. Auta projížděla ulicemi v hrobovém tichu. Řada oken byla zatemněných a na budovách státních úřadů vlály smolně černé hákové kříže podobné zlověstným orlům. V tu chvíli jsem se otřásla odporem k okupaci, po zádech mi přejel mráz a zároveň jsem ve svých deseti letech náhle viděla dospělýma očima, že maminka má naprostou pravdu: Země se zabírat nedají, je to jako hlídat někoho v jeho vlastním bytě. Na schodišti jsem se s Ásou rozloučila a vyběhla o patro výš k nám do bytu, který mi najednou připomínal rozlehlý region: poslední svobodný cíp Dánska, islandský ostrůvek uprostřed válečného moře, odlehlý a prakticky opuštěný. Ano, možná jsme dokonce izolovanější než lidé u nás v Breiðafjörðuru, protože telefonické spojení s Reykjavíkem přestalo fungovat. Posledním telefonátem bylo dědečkovo volání babičce: „Chtějí po mně, abych se stal guvernérem. Je to nový úřad, jen dočasný, dokud potrvá okupace.“ Babička v tu chvíli podala sluchátko tatínkovi a nastávající guvernér Islandu si pohovořil s nastávajícím Hitlerovým pěšákem. Vzpomínám si, jak tam stála uprostřed dlouhé chodby s jednou nohou na tureckém běhounu, v obličeji výraz dvanáctiletého paličáka. 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502952
Dědeček: „Nuže… říká se, synu, že v otci, jehož syn odchází na bojiště, se sváří… sváří dvojí pocit.“ Dědečkovi se lehce zachvěl hlas. „Jednak hrdost… a jednak strach.“ Tatínek: „Opravdu?“ Dědeček: „Mrzí mě to, synu… Mrzí mě to, ale já cítím jen jedno.“ Tatínek: „Opravdu?“ Tatínka před smrtí na bojišti zachránilo, že umřel ještě před odjezdem.
40
TUŘÍNOVÁ KAŠE 1940
Jako muž posedlý uniformami tatínek pochopitelně neustále nosil šedé sako s prýmky a symbolem SS-Schütze na klopě. Babička ho častokrát prosila, ba přímo mu nakazovala, aby ji té hrůzy v jejím vlastním domě ušetřil, ale tatínek namítal, že se v civilu ukazovat nesmí. „Večer k nám přijdou hosti a já bych raději…“ „Bohužel, maminko, pravidla Třetí říše jsou neúprosná. Navíc se mi s tou sádrou sako těžko svléká.“ K večeři nás zasedlo sedm; sedm trpaslíků ze sněhobílého ostrova, kteří ve světle světových dějin neměli sebemenší význam, ačkoliv každý z nich představoval svět sám o sobě. Tentokrát s námi večeřeli tatínkovi sourozenci Sveinn zvaný Puti a Anna Catherine Aagot zvaná Kylla. Tehdy jí bylo něco kolem třiceti, skutečně skvostná žena s poněkud mužnými, ostře řezanými rysy obličeje. Puti byl bodrý čtyřiadvacetiletý student stomatologie s propadlým hrudníkem a „tvářemi kvetoucími životem“ a Kylla byla provdaná za příslušníka slavného faerského rodu, bydleli v sjællandské vesnici jménem Dalmose. Dále se dostavil Jón Krabbe, který po dědečkově odjezdu řídil islandské velvyslanectví. Byl to Islanďan, ale v žilách mu kolovala dánská krev a babička ho čas od času zvala na večeři. Mně se do paměti zaryla především jeho zarytá bezvýraznost, jak bývá u ambasádních zaměstnanců pravidlem. Pohledný, ale velmi prkenný pán okolo sedmdesátky, s rovným nosem a bílými vlasy, v očích mu svítily jiskřičky, ale rysy kolem úst měl strnulé a uši poněkud odstáté. Ty byly v diplomacii 102 Ukázka elektronické knihy