s otevřenými svazky Talmudu, mladíky s pejzy, modlitební pultík, stupínek, šiviti a lavice – všechno přesně takové jako ve studovně, kde dělal šámese její otec. I vůně byla stejná. Kejle chodila jako malá do modlitebny každý pátek, aby otci pomohla nastříkat a vytřít podlahu. A o svátku Simchat Tóra tam stávala s praporkem, jablkem a svíčkou a dívala se, jak muži tančí a zpívají. Znovu se ocitla na dvoře. Chtěla jít zpátky do bytu, ale nohy ji vyvedly ze dvora na ulici. Běžela a při tom křičela, s rozpřáhnutýma rukama, aniž věděla, kam utíká. Oči měla zalité slzami a zamžené. Lidé se zastavovali a civěli na ni. Vběhla do brány domu číslo deset a teprve tam jí došlo, kam vlastně míří – za rabínem, zbožným židem, za nímž každý rok chodila kvůli jórcajtu, výročí úmrtí. Její matka zemřela druhého adaru, tedy v sedmém měsíci přestupného roku, a Kejle nikdy nevěděla, v který den přesně má v synagoze zapálit svíčku. Rabín jí to musel každý rok vysvětlovat. Uháněla po schodech nahoru a vrazila do služky, která vynášela kýbl výkalů. Žena na ni zaječela a vynadala jí. Kejle otevřela dveře do kuchyně a za okamžik už stála v rabínově studovně, která se díky policím plným svatých knih podobala synagoze. I tady byl svatostánek, ale jen pro potřeby rabína, malého hubeného mužíka v sametovém přepásaném kaftanu, v jarmulce nad vysokým čelem a se zrzavým plnovousem. Stál u pultíku a hleděl do otevřené knihy. „Svatý rebe!“ zvolala Kejle. A znovu začala naříkat.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502940
2 Rabín Menachem Mendl Tomašover hleděl o svátku Sukot do Talmudu. Měl ve zvyku studovat díl, který pojednával o zákonech týkajících se příslušného posvátného dne. Suka nemusí být vyšší než dvacet loktů. Neměla by stát víc na slunci než ve stínu. Musí mít aspoň tři stěny. Reb Menachem Mendl upíjel ze sklenice slabý čaj přes kostku cukru v zubech a občas potáhl z dýmky. V měsíci tišri byla spousta svátků – Roš hašana, Jom kipur, Sukot, Hošana raba, Šmini aceret, Simchat Tóra a období mezi Roš hašana a Jom kipur se říkalo „hrozné dny“. Kromě přikázání sedět ve stánku suka také svátky umožňovaly požehnat etrogu, citrusovému plodu se špičatým koncem. O okenní rám byla opřena palmová ratolest, snítky myrty a vrbové větvičky. Vedle stála krabice s etrogem zabaleným do lněného plátna. Letos reb Menachem Mendl získal přesně takový etrog, jaký si přál. Z kuchyně se linula vůně jídel, která připravila rebecin k večerní hostině. Reb Menachem Mendl připomněl, co bylo psáno: „Milována jsou dítka Jisraele Hospodinem, a proto jim daroval Tóru i přikázání.“ Okny svítilo dovnitř slunce a v plnovousu reba Menachema Mendla se odráželo zlatě. Jeho modré oči hleděly do Komentářů od Rašiho a do Tosafot. Koupil si na splátky Talmud Gaona z Vilna, který byl komentářů plný. Uplynulo skoro dva tisíce let od chvíle, kdy Židé odešli ze Země izraelské, a skoro čtyři tisíce let od okamžiku, kdy jim dal Mojžíš na hoře Sinaj Zákon, ale dodnes studují Tóru a rozšiřují ji, vylepšují a obohacují. Reb Menachem Mendl se občas chytil za pejz. Jaká čest být židem a studovat Tóru! Nikdy nezapomněl slova Žalmu:
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502940
„Veselím se z toho, co jsi řekl, jako ten, kdo našel velkou kořist.“3 Stál tam a studoval a mezitím se otevíraly dveře a dovnitř vcházely ženy, aby se ho zeptaly na radu, většinou ohledně kuřat – co dělat, když má zlomené křídlo, skvrny na střevech nebo v žaludku dráp. Ptaly se také na talíře a příbory nebo co dělat, když do kuřecí polévky ukáplo mléko, a tak podobně. Reb Menachem Mendl věděl, že není maličkost prohlásit nějaké kuře nebo jídlo za trejfe – šlo většinou o chudé lidi, kteří museli tvrdě dřít, aby vydělali pár zlatých, a tak skoro vždycky vyřkl příznivý verdikt. Autoři komentářů někdy dovolovali, aby bylo jídlo košer, když ke sporu došlo v předvečer šábesu či svátku anebo v případě, že by mohlo dojít k vážné újmě. Letošní svátky Sukot byly teplé. Okno bylo otevřené a zezdola se ozýval křik prodejců a stánkařů a hluk drožek, vozů a vozíků. Někdy se tam také kupci handrkovali s konkurenty, pokřikovali mladíci a rozpustile se smála děvčata. Reb Menachem Mendl děkoval každý den Všemohoucímu, že patří k těm, kdo studují Tóru, a ne k té sebrance na ulici. Na ženský nářek byl zvyklý. Byl jen místním rabínem bez kongregace věřících, a tak za ním chodili lidé z ulice se všemi svými tragédiemi a neštěstími. Někdy se mu chtělo vykřiknout jako patriarcha Jákob: „Cožpak jsem na místě Božím?“ Jenže na koho jiného se měly všechny tyto trýzněné duše obrátit pro útěchu? Když reb Menachem Mendl slyšel Kejlin úzkostný nářek, řekl s pohledem upřeným jinam: „Neplač! Je předvečer svátku. Všemohoucí ti sešle úplné uzdravení.“
3
Žalm 119:162, ekumenický překlad Bible, Praha 1979 (pozn. překl.).
102 Ukázka elektronické knihy