s otevřenými svazky Talmudu, mladíky s pejzy, modlitební pultík, stupínek, šiviti a lavice – všechno přesně takové jako ve studovně, kde dělal šámese její otec. I vůně byla stejná. Kejle chodila jako malá do modlitebny každý pátek, aby otci pomohla nastříkat a vytřít podlahu. A o svátku Simchat Tóra tam stávala s praporkem, jablkem a svíčkou a dívala se, jak muži tančí a zpívají. Znovu se ocitla na dvoře. Chtěla jít zpátky do bytu, ale nohy ji vyvedly ze dvora na ulici. Běžela a při tom křičela, s rozpřáhnutýma rukama, aniž věděla, kam utíká. Oči měla zalité slzami a zamžené. Lidé se zastavovali a civěli na ni. Vběhla do brány domu číslo deset a teprve tam jí došlo, kam vlastně míří – za rabínem, zbožným židem, za nímž každý rok chodila kvůli jórcajtu, výročí úmrtí. Její matka zemřela druhého adaru, tedy v sedmém měsíci přestupného roku, a Kejle nikdy nevěděla, v který den přesně má v synagoze zapálit svíčku. Rabín jí to musel každý rok vysvětlovat. Uháněla po schodech nahoru a vrazila do služky, která vynášela kýbl výkalů. Žena na ni zaječela a vynadala jí. Kejle otevřela dveře do kuchyně a za okamžik už stála v rabínově studovně, která se díky policím plným svatých knih podobala synagoze. I tady byl svatostánek, ale jen pro potřeby rabína, malého hubeného mužíka v sametovém přepásaném kaftanu, v jarmulce nad vysokým čelem a se zrzavým plnovousem. Stál u pultíku a hleděl do otevřené knihy. „Svatý rebe!“ zvolala Kejle. A znovu začala naříkat.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502940