„Mohl jsem je sejmout před dvěma lety,“ poznamená on. „Ta prorokyně,“ řekne Fitz, „Eliza Bartonová, to byla velká zrádkyně. To jim bylo podobné, schovávat se za sukněmi nějaké bláznivé jeptišky, která si myslela, že k ní promlouvá Bůh. Ale neupřednostňovala tahle Bartonová – opravte mě, pokud se mýlím – nárok Courtenayových před Poleovými?“ „Jí totiž rozdíl mezi těmi rody unikal,“ řekne Riche. „Aspoň tak jsem to viděl já. Myslím, že pan sekretář má pravdu. Nechme je rozehrát jejich plány. Neměli bychom do toho zasahovat. Do oprátky strčí hlavu sami.“ „Na mou duši, už je z něj rádce,“ míní Fitz. Sebere Richeovi z hlavy čepici, rozeběhne se s ní předpokojem a vyhodí ji k tudorovským růžím na stropě. Nevykukuje tam nahoře jedno zbloudilé HA HA? Lord kancléř, ta loajální duše, mžourá vzhůru a natahuje krk. L’Erber, domov Poleových: když vejde, hraběnka Margaret vzhlédne, ale nepromluví. Co dělá? Vyšívá, jako každá stařena. Orlím profilem se sklání nad svým dílem, jako by do něj klovala. Když ho spatří Margaretin syn, Jindřich, lord Montague, viditelně sebou trhne. „Vida, pan sekretář. Posaďte se, prosím.“ On by raději stál. „Předpokládám, že víceméně tušíte, co je obsahem té knihy. Král ho nezveřejňuje. Několik úryvků vám dopřeje, ale byl by rád, abyste napsal svému bratrovi do Itálie, že se neurazil.“ Montague na něj vrhne upřený pohled. „Neurazil?“ „Váš bratr se může v klidu vrátit do Anglie a vylíčit svou věc.“ „A já se vás táži,“ řekne Montague, „jestli byste na Reynoldově místě přijel.“ Reynold: tak mu jeho rodina říká. Jméno delikátní, tekuté podstaty. „Král by mu zaručil bezpečný průjezd. A vy z vlastní zkušenosti víte, že král vždy drží slovo.“ „My, jeho rodina – tedy, Cromwelle, my nad počínáním mého bratra žasneme,“ řekne Montague. „Myslím, že vy jste o tom věděl víc než my.“ „Mám králi vyřídit, že se ho zříkáte?“ Montague zaváhá. „To je příliš silné...“ „Neschvalujeme.“ To promluvila Margaret Poleová. „Můžete říci, že jeho spisy neschvalujeme a jsme zděšeni.“ „Ohromeni,“ navrhuje on. „Jímá vás žal a krev vám v žilách tuhne hrůzou, když vidíte, jak staví svůj úsudek proti tomu královu. Že ostouzí svého vládce, že ho uráží, hrozí mu vpádem a tvrdí, že je zatracen.“ „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ ohradí se Montague.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502937