Pod střechu vlezl severní vítr a honí se z pokoje do pokoje, jako by někoho marně hledal. Nejdou mi z hlavy obrázky poštovních holubů a jejich křehké krásy. Číhají na uhlově černém moři sokoli s hákovým křížem? Z naší stěny na mě pichlavýma očima zírají suky v prknech. Tvrdě soupeříme o to, kdo vydrží mít déle otevřené oči. V tomhle zápase vždycky prohraju. Nakonec se dostaví sny. Výjevy z tátovy války. Nad Lamanšským průlivem se třepotají sebevražední piloti s bílými křídly a s dírami od granátů v prsou a prolínají se s babiččinou zledovatělou tváří a modrými rty uprostřed moře mezi šéry. Utonula, když tátovi bylo teprve šestnáct let, a já ji vidím, jak mizí ve vlnách. Nad hladinu vyčnívají jen její drobné ruce. Pozdě v noci mě probudí mohutné hřmění a záblesky světla. Olga už je vzhůru. Nejdřív mě napadne, že to jsou pašeráci, kteří se plíží po útesech s bednami domácí kořalky a za bouře posílají lodím vzkazy morseovkou. Pak oblohu znovu rozčísne blesk. Kávové hrnky ve světnici padají ze stolu a holubi přestávají vrkat. Ve dveřích stojí máma, je celá oblečená, pod paží svírá starou tašku od SAS a třese se. Za blesků a hromů je letadlo nejbezpečnějším místem na světě! „Chci pryč. Chci odletět! Zastavte to!“ naříká. „Brontofobie,“ konstatovala by Filipa, kdyby byla vzhůru. Moje starší sestra však zjevně dokáže bouřku zaspat snad no, poněvadž je celá zalezlá pod vatovanou dekou. Až najednou Olga ukáže z okna. „Filipa!“ Naše starší sestra pobíhá venku ve spodním prádle. Olga na ni volá, ale Filipa se dívá skelnýma očima skrz nás. Pak se otočí a po špičkách zmizí v březovém lese.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502771
„Neee! Tati! Hele!“ Táta vyběhne ven a donese Filipu do bezpečí, než oblohu rozetne další blesk. Máma se třese strachem a objímá ji. Pak se Filipa rozkašle. Rodiče ji okamžitě zabalí do máminy osušky a všichni čtyři ji začneme frotýrovat, aby se jí do hubeného těla vrátilo teplo. Přesto se její kašel pořád zhoršuje. Ten strašný chrchlavý kašel. Filipa čím dál víc bledne, a když jí hlava ochable padne dopředu, máma se rozkřičí. „Nemá pulz! Nemá pulz!“ Táta vytáhne kyslíkovou masku a posadí si Filipu na klín. „Klid, jen klid, srdíčko!“ říká co nejklidněji. Dýchací cesty se Filipě opět pomalu otevírají a ona se zase vrací na zem. „Na nebi to byla docela síla,“ šeptne vyčerpaně. „I tady na zemi,“ odpoví Olga taky šeptem. Potom se držím táty za ruku. Během následujících nocí ve tmě poslouchám, jestli Filipa dýchá. Několikrát jdu do světnice, nazdvihnu její deku a dívám se, jestli se jí i hrudník zvedá tak, jak má. Po zbytek léta ale Filipa dýchá normálně a my znovu spíme s otevřenými okny. Tak je slyšet, jak roste vřes a moře se utišuje. Rackové polykají poslední tmu a my se probouzíme do bezvětří a do vůně mastného téru. To vše za doprovodu Olžina neustálého prozpěvování. Když se znovu zvedne vítr, jde si Olga stoupnout ven na útesy. Medové lokny se jí třepotají ve větru, ruce si tiskne na hrudník a nad moře mezi šéry se line Puccini. „O mio babbino caro…“ Kolem Olgy se shlukují Lundemannovy ovce. Užasle naslouchají, a jakmile dozní poslední tón a sestra se s tím
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502771
správným patosem ukloní, ovečky začnou mrskat ocáskem a cinkat zvonečky a diva všem shromážděným posílá polibky. Já pak sedím na louce, maluju oblaka a akvarely pokládám za sebe, aby uschly, a než se stačím ohlédnout, leží na mých mistrovských dílech ovčí lejno. Drobné, tvrdé kuličky opovržení. Lundemannovy čtyřnohé chomáče vlny si zjevně oblíbily Olgu a pro tu malířku s velkýma nohama moc pochopení nemají. Zato mě miluje Lil, ujišťuje mě, že mám talent. „Ty, moje milá, dokážeš plátno rozsvítit.“ Každičký den se napíná k prasknutí. Prozkoumáváme svět naboso, což jde člověku nejlépe, jestliže je špinavý nebo si zapomene vyčistit zuby. U útesů chytáme kraby, skáčeme z Halliny skály a potápíme se nebo se Svenem vyplouváme na třpytící se moře a lovíme mořské pstruhy. Pamatuju si to léto jako dlouhou račí hostinu, při které táta objímá fialově modrou mámu, jejíž smích stoupá vzhůru k vysokému nebi. Ve dne trháme sladké lesní jahody a v houští obrovské ostružiny, které jsou nalité šťávou tak, že na sluníčku div nepraskají. Lil je vaří a já je dochucuju cukrem a vanilkou. Mám od té spousty ostružin černo v hlavě. Zůstáváme v šérech až do srpna, kdy začíná škola. Jakmile máma vytáhne zpod paland kufry a začne balit, Filipa, jež svůj rodný ostrov miluje, ztichne ještě víc. Moje starší sestra by tu nejradši zůstala celý rok. Krátce předtím, než s poštovní lodí odplujeme, vypustí táta holuby. Proti větru a stranou od březového lesa. Holubi chvilku lehce krouží ve vzduchu. Pak naberou směr
102 Ukázka elektronické knihy