podařilo spoutat monarchii pomocí systému brzd a záruk, došlo díky růstu zaoceánského obchodu k posílení vlivu obchodních skupin, kterým omezení královské moci umožnilo prosadit institucionální reformy na podporu průmyslového a technologického vývoje.24 V důsledku toho zaznamenaly ekonomiky zemí s relativně neabsolutistickým zřízením — jako například Británie nebo Republika spojených nizozemských provincií — zrychlený ekonomický růst. Právě v těchto zemích totiž působily vlivné skupiny obchodníků bez napojení na královský dvůr, které měly na rozvoji obchodu eminentní zájem. Britskému parlamentu se například podařilo zabránit opakovaným pokusům tudorovských i stuartovských panovníků o vytvoření královských monopolů a obchod díky tomu spadl do rukou individuálních obchodníků nebo sdružení. Ve zbytku Evropy se královský obchodní monopol naopak udržel. V Portugalsku spadal obchod s Afrikou a Asií výhradně pod organizaci Casa da Índia. Ve Španělsku, kde monopol na obchod ovládala Kastilská koruna, plnil podobnou úlohu sevillský úřad Casa de Contratación. A ve Francii politický vliv obchodníků v podstatě pouze slábl.25 Díky zaoceánskému obchodu zpočátku zbohatlo jen několik skupin mimo královo okolí — především protestantští hugenoti —, ale obléhání La Rochelle a následující zákaz vydaný Ludvíkem XIV. znamenaly konec protestantské církve a v důsledku i odchod většiny hugenotů z Francie.26 V zemích, kde se parlamentu nepodařilo z ajistit kontrolu výkonné moci, tak obchod zůstal pevně v rukou koruny. Zápas o moc mezi parlamenty a panovníky se stal jádrem sporu řady významných socioekonomických konfliktů, včetně Nizozemské revoluce v sedmdesátých letech šestnáctého století, Anglické revoluce ve čtyřicátých letech století sedmnáctého a Francouzské revoluce roku 1789.27 Výsledek těchto konfliktů v zemích okolo Severního moře a skutečnost, že v ostatních částech Evropy k podobným bouřím nedocházelo, znamenaly, že vliv parlamentů ve střední a jižní Evropě postupně klesal, zatímco ve Spojených provinciích nizozemských a Británii posiloval. Podle ekonomických historiků Jana Luitena van Zandena, Eltja Buringha a Maartena Boskera prožívala koloniální Evropa mezi lety 1500 až 1800 období trvalé institucionální divergence.28 S rostoucí aktivitou parlamentů v zemích
100
Část I: Velká stagnace
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502720