V některém z příštích žraloků (Ukázka, strana 99)

krev a začínal normálně uvažovat. Ani za nic by ale sám nevstal a nešel nahaté Růžence pomáhat.

S koleny u brady vnímal, jak mu polední slunce pomalu rozehřívá tělo. Jen tuhle situaci jakžtakž ustál, přišla další pohroma. „Pojď sem,“ řekla opět tónem, nesnášejícím odpor, Růženka. „Trochu tě omeju z toho bahna.“ Teprve teď si Chouďa uvědomil, že má po těle různě kusy zasychajícího bláta. Neochotně, jako by šel k tabuli s vědomím, že si jde pro kouli, se Chouďa vydal k Růžence a přemýšlel, jak ho trochu omeje a kde všude. „Nohy si opláchni sám,“ řekla Růženka a Chouďa si je, samozřejmě včetně choulostivých partií, jak se dočetl v jedné tatínkově knize, že se říká pindíkovi, umyl tak rychle, že Růženku trochu pocákal. „Dobrý,“ řekla už trochu naštvaně na jeho podivné chování, „teď záda, otoč se.“ Chouďa se otočil a vzápětí sebou cuknul, jak se jeho zad Růženka dotkla jedním z hadříků, namočeným do studené vody. „Necukej se,“ velela a stírala mu ze zad cákance bláta. Cítil, jak se pohyb její ruky s hadříkem zpomaluje a sjíždí až k jeho zadku. Zdálo se mu, i když byl zády, že si ho zkoumavě prohlíží, ale určitě ne jako maminka, když se vrátili z lesa a ona u vany věcně pátrala po klíšťatech na jeho těle. Otočil se k ní a Růženka mu podala hadřík, aby jí taky umyl Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502249

záda, kam si nedosáhla. Zbytek už si totiž opláchla.

Chouďa se úkolu chopil tak přehnaně horlivě, že málem Růženku znovu srazil do vody. Pak se konečně nemotorně dotkl jejích zad a jako by tím vplul do zpomaleného filmu. Jeden tah hadříkem po Růženčiných zádech trval věčnost a jako na věčnosti se Chouďa i cítil. Náhle se lekl, to když si uvědomil, jak hlasitě oddychuje, ale pak se plně soustředil na rituál věčného sbratření, jen on nebyl Old Shatterhand a Růženka Vinnetou, neřezali se do krve na zápěstí, ale myli si navzájem záda. Najednou se Chouďa přistihl, že omývání Růženčiných zad vykonává jak nějaký tajný obřad. Pak si všiml, že drží v ruce… její růžičkové kalhotky, což byl ten hadřík, který mu podala. Když Růžence už podruhé sjel pomalu po zádech až k jejímu zadečku, viděl, že má záda jako struhadlo. „Ty máš husinu,“ vyhrkl spontánně, ale Růženka neodpověděla. Stála tam, zahleděná nepřítomně do keřů na protějším břehu, a nechala se od Choudi otírat studeným hadříkem. Teprve teď i jí, až při očistné lázni, došla taky celá ta situace. Že jsou najednou na světě úplně sami. Spolehnout se mohou jen jeden na druhého, ale vůbec to nevadí, sami všechno vyřeší a jakékoli útrapy překonají.

Spolu ano.

Nebyla to hra na ženicha a nevěstu, kterou občas s dalšími dětmi provozovali a kde hru navrhovaly Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502249

vždycky zásadně holky a nikdo z kluků nechtěl hrát ženicha. Tohle bylo něco jiného a Růženka konečně pochopila, že Chouďa není její mladší bráška, se kterým se koupe ve vaně. Oba věděli, že jsou nazí a že je na tom něco zakázaného, ale nestyděli se. Na ostrově Pireus, který od okolního světa odděloval vodní příkop, ne. Sedli si na zelený trávník a mlčeli, dlouho mlčeli. Slunce pálilo a vítr lehounce ševelil v korunách ostrovních stromů. Chouďa se přistihl, že si přeje, aby tahle chvíle, jejich ostrov, jen oni dva, hřejivé slunce a ticho, aby tohle všechno trvalo věčně.

Po nekonečném mlčení začali mluvit, ale naschvál úplné nicotnosti, jestli už není čas oběda, jestli je nebudou hledat. Konečně se Růženka zvedla a prohmatala prádlo, rozvěšené na prutech keře. „Pojď, oblíknem se,“ vyzvala Chouďu, který se taky zvedl.

Ani jeden z nich si nevšiml, že se k jejich prknu přes vodu na břeh rybníka přikradli tiše dva Rakovičáci, kluci z blízké vesnice, kteří se kolem Pivovaráku vraceli z nedělních sportovních her na školním hřišti domů, do Rakovic. Když uviděli, že je někdo na ostrově, naštvalo je to. Pochopitelně.

Sami snili o jeho dobytí – a někdo je předběhl. Kdo? Když uviděli dvě prkna ze břehu na ostrov, hned jedno zvedli do vzduchu a přitáhli k sobě. Ostrované byli v pasti. A už se chystali spustit vítězný pokřik, Ukázka elektronické knihy