„Jako když jsou spolu dva lidi dlouho a ví, na co ten druhý myslí,“ odpověděl Prst a zeptal se: „Znáš to?“ „Znám tyhle myšlenky a znám i horká jezírka. Když jsem byla malé dítě, chodili jsme se do nich koupat. Voda a půda kolem nezmrzla ani při nejtužším mrazu,“ změnila rytmus a začala se nadzvedávat, penis z ní skoro vyjížděl ven. Na nic nemyslel, vnímal jen příjemné pocity na konci přirození. Když to na něj šlo, ale ještě nechtěl vrcholit, z máčkl Malé stehno, aby na chvíli přestala. Neochotně zastavila, hlasité oddychování. Sáhl jí na břicho, pod kůží se zvědavě hemžilo malé tělíčko. Prsty lehce poklepával po objevujících se boulích. Dítě za stěnou kůže se ještě párkrát protáhlo, našlo si svou polohu a znovu se utišilo. „A co znamená ten jelení muž?“ navázala na jeho sen. „Jelen je dobré znamení,“ řekl. A jak si sen zpětně celý promítl, dodal: „Ale příběh nestál za nic. Ten jelení muž mě znásilňoval a potom přicházeli další jelení muži, aby se na mně střídali. Možná nás čekají problémy.“ „Jelen je dobré znamení,“ připomněla a začala znovu přirážet, rukou se chytila pod břichem. Dítě sebou škublo. Vnímal jeho probuzení a nové usnutí. Má dobré návyky už v břichu, spí jen na půl oka, pomyslel si krátce. Když to na něj znovu šlo, zmáčkl Malé stehno, aby znovu přestala. Neposlechla a naopak zrychlila. Chytil oběma rukama její nahé půlky, chtěl ji zastavit, prsty se zanořily do svalnatého zadku; bolestně kvikla, ale nepřestala, bylo to jako hra; otevřel oči, stín nad ním, dlouhé vlasy mu lítaly po obličeji, zmáčkl silněji, až ho zabolely šlachy na předloktí, ale dosáhl pouze toho, že ještě víc zrychlila. Ve chvíli, kdy začal proudit, na sobě ucítil pohled Dcery. — 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502230
Pozdě v noci. Chumelenici prostoupilo vzdálené vytí sboru hrdel. Prst s Malou se vytáhli ven z kožešin. Stáli v ústí tunelu a naslouchali křivkám volání, táhlým a vyzývavě obscénním. Nad ránem se ozval kovově jasný zvuk a vytí okamžitě ustalo. Zprvu nejisté probuzení ticha zesilovalo, nabralo na razanci a v pravidelných úderech pokračovalo v neznámém zvěstování dál. Neklidný, výstražný hluk. „Zvon,“ vzpomněl si na krátké slovo, ale nevěděl, jak ho Malé s Dcerou vysvětlit, a tak jediné, co řekl, bylo: „To je znamení!“ Nevěděl čeho, ale přikývly vážně hlavou a společně naslouchali dál. Věděli, že to zvláštní upozornění se jich nějakým způsobem týká, že to, proč je zvířata nahnala do města, má nějaký důvod, jde o rozehranou partii mezi lovci a štvanými, jejíž pravidla neznali. Jediné, co bylo předem určené, byla jejich role. „Proč vás zvířata nezabila? Proč nás zahnala sem? Nedává to smysl,“ znovu se ptal Malé, ta se zašklebila a zakroutila hlavou. „Možná věděla, že se vrátíš,“ pokusila se hádat Dcera. „Ne, nikdo by se nevrátil. S tím zvířata nemohla počítat.“ Malá: „Ty ses ale vrátil. Proč jsi riskoval?“ „Musel jsem zjistit, co se stalo.“ Malá vážně přikývla a naznačila: „Použila tvoji zvědavost proti tobě jako pižmo. Věděla, že se vrátíš.“ Rozednívalo se; dvě sedící postavy opřené o zeď tunelu. Dcera spala, ležela zahrabaná v listí. Přehrával si v hlavě chvíli svého rozhodnutí. Nenacházel odpověď, proč tak nutně potřeboval vědět, co se s Malou a Dcerou stalo. Vědět je často otázkou přežití, ale tak prozíravá zvířata nejsou, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502230
aby si počíhala na jeho zvědavost, aby čekala, že přijde prozkoumat, co se stalo. Přežít znamená hlavně utéct od nebezpečí, utéct a vrátit se až za dlouhou dobu, kdy jsou stopy napůl pohřbené časem. „Ne!“ mávl razantně rukou. „Zvířata se něčeho polekala ve chvíli, kdy vás napadla. Byla vyděšená tak hrozně, že jejich útroby zvracely bolest a hrůzu neznáma. Ještě nikdy jsem takový ryk neslyšel.“ Malá se na něj dívala jako na blázna, buď nerozuměla, o čem mluví, nebo jí to bylo jedno. Nebo před ním něco skrývala. Roztřásl se vztekem a znovu znaky zopakoval. Tvářila se pořád stejně. „Rozumíš, co říkám?“ Přikývla. Nechápal, proč se tak tváří, a uhodil ji pěstí doprostřed obličeje, nečekala to, zátylkem narazila do betonové stěny, vyjekla, před dalšími údery se schoulila na zemi. Odehrálo se to tiše, ale Dceru konflikt probudil. Vstal a začal si balit svůj vak. Druhá strana tunelu byla utěsněná bránou. Působila masivně a ve dnech své funkčnosti zajížděla do výklenku ve zdi. Museli se prosmýknout uličkou pro pěší, která vedla kolem strážního domku. Zrcadla místo oken, vyhaslé bezpečnostní kamery, na čočkách povlak špíny. Za tunelem se otevřel výhled téměř na celé město. Nad střechami stálo nehybné ticho, nikde ani proužek dýmu. V noci napadaný sníh nerušila jediná stopa. Zvonění zvonu jako kdyby nikdy nebylo. Val, který odděloval bohatou čtvrť od zbytku města, nechali za zády a vstoupili do ulic lemovaných vysokými domy. Zabíraly výhled do stran, byla vidět pouze obloha. Na všechny tři padla tíseň. Beton, sklo, 99
Ukázka elektronické knihy