k emancipaci, hledání hodnot a krité rií, aby akcelerovala doposud spíše stagnující poměry domácího písem nictví. Neklid a kvas doby stimuloval bezpočet konfrontací dnes často málo srozumitelných. Seznam jmen, s nimiž FXŠ polemizoval, je neobyčejně obšírný a jména znají někdy jen specialisté. Zběsilost a agresivní dikce polemik odráží vypjatý individualismus, jež byl pro mnohé normou. Polemické techniky se řídily legendárním spisem Arthura Schopenhauera Eristická dialektika z roku 1822, ironicky bilancujícím všemožné triky a manipulace vedoucí k vítězství v polemické aréně. (Karel Čapek si zase v textu z roku 1925 z polemického furore dělá šoufky.) Kombinace předpojatostí, absence soudnosti, surové spílání oponentům, bezohlednost, démonizace protivníka, ba snaha o jeho úplnou anihilaci vytváří až bizarní mix. Dikce často směřuje k fyzické atace: „Vezmu je za uši co nejdříve v Čase…“; „S těmi lotry se musí zatočit, jak zasluhují: jako se vzteklou, pominutou zvěří.“ Není divu, že logicky docházelo občas k přímým potyčkám patrně groteskního rázu, souboje per hrozily přerůst v souboje skutečné, čest kritická se bránila podobně jako čest důstojnická. Vztahy a postoje se pohybují na hranici patologie. Šaldův misantropický výrok mluví sám za sebe: „Hnusí se mi lidé a jsem zoufalý, že jich nemohu bíti na potkání do tváře.“ Navíc vzájemné poměry protagonistů byly vysoce nestabilní a připomínaly houpačku či kolotoč. Při studiu polemik také rozpoznává me úplně jiný tok času. V intenzivním
a proměnlivém dění působí vzdálenost několika let jako celý věk, v mrtvolné nehybnosti celá desetiletí vytvářejí dojem krátkosti, všechno se odehrává dnes či včera. Merhaut též konstatuje, že v polemice je důležitá její paměť, zvláště generační. Příslušné metapole miky navozují otázku vztahu etiky a lite ratury – dodal bych, že též psychologie a literatury, ale do hry vstupuje i řada dalších oborů, v tzv. aféře anonymních dopisů též právo či grafologie. Zastavil bych se u kapitoly věnované Masarykovi a jeho vůli ke „kultivaci české každodennosti“ během hilsneriády. Platil za ni osamoceností během „marné snahy oslovit prostý lid“. Jeho cílem bylo prosadit myšlení, neboť „myšlení je ta vnucená, přijatá podmínka lepšího žití“. Filozof tehdy čelil pokleslé žur nalistice, „tuto veřejnost manipulující podle určitých politických a ideologických potřeb“. Jde o záležitost nanejvýš akutní i dnes a svou povahou univer zální. Může ale společenský aktivismus prosazovat kvality ve jménu racionality? Editor uvádí, že „dav žije spíš citem než rozumem“, „masa je a chce být manipulována“. Středověký předsudek je však jednou věcí, vnucování racionality davu druhou. „Racionalita“ v politickém i jiném smyslu se často ukazuje jako iluze, nehledě na to, že je těžké ji vůbec konsenzuálně definovat. Ideál racio nality ztroskotává na problematickém (sebe)porozumění části nebo i většiny společnosti. Racionalismus nebo hu manismus má vždy ve společnosti (ale i v jedinci) svou více či méně radikální alternativu, která nevyrůstá jen z od stranitelných předsudků, pověr a nevě
96 | Bagately Jiřího Zizlera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501981
domostí, ale z hluboce psychologických zdrojů a kořenů. Flagrantní ukázkou jsou konspirační teorie, mimo jiné nesené i touhou imaginovat, budovat nové moderní mytologie, vyprávět nové příběhy a stvořit nové vesmíry. Proto se sebelépe míněná snaha o osvětu míjí účinkem. Ale zpět k Merhautově anatomii polemiky. V polemice lze analyzovat pozice, jež se seskupují k pólům, růz norodost se soustřeďuje do souhlasu či nesouhlasu, do prohlášení. Poslední fází frontální a dlouhodobé polemiky je zacyklení, kdy jsou aktéři determino váni rytmem a technikou polemizování i soupeřovou erudicí. Polemika se otáčí v začarovaném kole sebeutvrzování, destruktivnosti a neproduktivnosti. Teoreticky vzato jde o „vztah mezi strukturou děl a strukturou literárního silového pole, které je zároveň a neoddělitelně polem bojů“. Pohyb vytváří napětí, prostor možností, jež artikuluje právě polemika. Tam, kde něco probíhá a o něco jde, vždy nevyhnutelně vyvsta ne konflikt ústící v polemiku a polemika ústící v konflikt. Merhautova práce dokumentuje, že rekonstrukce polemičnosti vyžaduje nejen detailní znalost literárněhisto rické situace a kulturní základny, ale i poznání týkající se stavu společnosti. Žádá si i projasňování a formulování východisek a závěrů teoretických. Proto také polemika vychází z Merhautových studií jako fenomén složitý a zdaleka nepřevoditelný na její pouhý popis a vylíčení okolností. Zbývá zamyslet se nad svým osob ním vztahem k polemikám. Kdysi dávno
mě slavné polemiky fascinovaly svou vehemencí a exaltovaností, ale moje euforie z nich později ochladla. Místo obdivuhodné virtuozity a brizance vidím spíš exhibicionismus a pošeti lost. Výrazně se změnil jazyk a způ soby komunikace a dikci někdejších polemiků se vzdalujeme kosmickým tempem. Neříkám, že je to vždy dobře, ale mnohé už cítíme jako nepřijatelné. To nic nemění na tom, že naše nynější bilance polemik je tragická. Pokud by někdo chtěl udělat knihu o polemikách posledních dvaceti let, o čem by vlastně psal? A vrátí se někdy čas polemik? Bude ještě někdy někomu záležet na literatuře a umění tak zoufale moc? Závěrem těžko hledám slova, jak Merhautovy knihy ocenit. Neuvěřitelná akribie a badatelská poctivost se tu snoubí s dokonalou orientací v terénu a interpretační rozvahou a subtilností. Přivedl na svět knihy, které zásadním způsobem promlouvají do naší literární historie, a nikdo je nebude moci obejít. Luboš Merhaut, jenž nedávno oslavil významné životní jubileum, se tak zařazuje mezi nejvýraznější osobnosti současné literární vědy. Henri Pourrat (1887–1959) vytvořil rozsáhlé dílo, z něhož jsme, kromě drobnějších próz, dlouho znali jen Kašpara z hor v překladu Jana Čepa. Strhující román odehrávající se v auto rově rodné Auvergne představuje mi mořádný čtenářský zážitek a vrcholné dílo tzv. regionalismu. Diskuse o něm byla vždy vedena zejména starostí o literární přihrádky a byl soustavně snižován jako něco omezeného pouze Bagately Jiřího Zizlera | 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501981
na onen kýžený „region“. Moje čtenář ské zkušenosti se tomu zcela vzpírají, setkání s regionalisty pro mě zpravidla byla šťastná a opojná, a proto většinu autorů z daného okrsku považuji za vynikající prozaiky. Čep přeložil Kašpara z hor na zakázku pro Melantrich – reedici jeho překladu vydal Vyšehrad v roce 1969. Nepředpokládal jsem, že by kniha vyšla kdy znovu, Pourrat patřil k mno ha autorům, nad nimiž se u nás po Únoru zavřela voda, a nevypadalo to, že by mohli znovu vstoupit do našeho prostředí, které už o mnoho byť zají mavých autorů z jiné éry neprojevovalo zájem. Mýlil jsem se, protože tu byl Jiří Reynek. A ten v roce 2001 předložil nový překlad Pourratova skvostného eposu, tohoto velkého a úchvatného vyprávění. Vzal jsem si tehdy knihu na recenzi a oba překlady srovnával. Chtěl jsem vedle sebe postavit rovnocenné pasáže z obou překladů, ale nakonec se to ukázalo téměř nemožné. Bylo totiž obtížné najít místa, kde se Čep Reynkovi alespoň vyrovná. Dlužno dodat, že Jiří Reynek svůj převod přece jen brousil dlouhá léta a čeština se od třicátých let výrazně posunula. Ale Janu Čepovi za jeho translátorský čin také patří úcta. Bez něj by patrně druhá verze ani ne vznikla, jeho tlumočení k ní dalo popud. Nyní Jan Zatloukal připravil k vy dání knihu Jan Čep – Henri Pourrat. Vzájemná korespondence (přeložili Jan Zatloukal a Hana Krpcová, CDK 2021), odrážející na epistolární úrovni vztah obou mužů. Pourratovi připadlo místo patrně největšího z francouzských přátel Jana Čepa. Předchozí vztah
s dalším velkým literátem Georgesem Bernanosem skončil roztržkou, která se nikdy neurovnala; Bernanos plánoval, že by se Čep mohl stát jeho tajemní kem, a dokonce by spolu mohli tvořit. Není jasné, jak si to celé představoval, a není překvapivé, že plachý a váhavý Čep nakonec ucukl a prchl, za což zapla til Bernanosovou nevůlí a odmlčením. Pourrat byl jiný typ než silně religióz ní, poněkud temný a dobově přeceňo vaný Bernanos. Zatloukal o Pourratovi v úvodu píše, že jeho vnímání světa vycházelo z přesvědčení, že „stvoření je v jádru dobré a krásné […] pravým regionalismem je pro Pourrata moudrost nabytá z hlubokého a trvalého kontaktu se zemí, s přírodou“. Projevoval hluboký zájem o „zelené věci“ a pla netární rozměr konkrétního kraje jako lidského domova. Zní to velmi moderně a ekologicky. Oba muži si rozuměli a souzněli spolu. Pro Pourrata byl Čep „básník, věřící, venkovan“. Setkali se osobně. Učarovalo mu jeho charisma, mlčenlivost, opravdovost, hluboké oči. Těžko mohl posoudit kvalitu Čepova překladu, ale byl o něm přesvědčen. Nikdy mu nepřestal projevovat přízeň a péči. Posílal mu knihy, hledal pro něj ve Francii uplatnění, nejprve publikač ní, po Čepově emigraci i pracovní. Zval ho k sobě v roce 1939. Vždy ho u sebe rád uvítal a poskytl mu pohostinství. Utvrzoval nejistého Čepa v jeho fran couzštině, projevil ochotu nalézt svo bodnému a osamělému muži partnerku. Když se Čep přece jen oženil – navíc s Francouzkou – upřímně jásal. Korespondence zachycuje i přetěžká období Čepova života, politickou krizi
98 | Bagately Jiřího Zizlera Ukázka elektronické knihy