k emancipaci, hledání hodnot a krité rií, aby akcelerovala doposud spíše stagnující poměry domácího písem nictví. Neklid a kvas doby stimuloval bezpočet konfrontací dnes často málo srozumitelných. Seznam jmen, s nimiž FXŠ polemizoval, je neobyčejně obšírný a jména znají někdy jen specialisté. Zběsilost a agresivní dikce polemik odráží vypjatý individualismus, jež byl pro mnohé normou. Polemické techniky se řídily legendárním spisem Arthura Schopenhauera Eristická dialektika z roku 1822, ironicky bilancujícím všemožné triky a manipulace vedoucí k vítězství v polemické aréně. (Karel Čapek si zase v textu z roku 1925 z polemického furore dělá šoufky.) Kombinace předpojatostí, absence soudnosti, surové spílání oponentům, bezohlednost, démonizace protivníka, ba snaha o jeho úplnou anihilaci vytváří až bizarní mix. Dikce často směřuje k fyzické atace: „Vezmu je za uši co nejdříve v Čase…“; „S těmi lotry se musí zatočit, jak zasluhují: jako se vzteklou, pominutou zvěří.“ Není divu, že logicky docházelo občas k přímým potyčkám patrně groteskního rázu, souboje per hrozily přerůst v souboje skutečné, čest kritická se bránila podobně jako čest důstojnická. Vztahy a postoje se pohybují na hranici patologie. Šaldův misantropický výrok mluví sám za sebe: „Hnusí se mi lidé a jsem zoufalý, že jich nemohu bíti na potkání do tváře.“ Navíc vzájemné poměry protagonistů byly vysoce nestabilní a připomínaly houpačku či kolotoč. Při studiu polemik také rozpoznává me úplně jiný tok času. V intenzivním
a proměnlivém dění působí vzdálenost několika let jako celý věk, v mrtvolné nehybnosti celá desetiletí vytvářejí dojem krátkosti, všechno se odehrává dnes či včera. Merhaut též konstatuje, že v polemice je důležitá její paměť, zvláště generační. Příslušné metapole miky navozují otázku vztahu etiky a lite ratury – dodal bych, že též psychologie a literatury, ale do hry vstupuje i řada dalších oborů, v tzv. aféře anonymních dopisů též právo či grafologie. Zastavil bych se u kapitoly věnované Masarykovi a jeho vůli ke „kultivaci české každodennosti“ během hilsneriády. Platil za ni osamoceností během „marné snahy oslovit prostý lid“. Jeho cílem bylo prosadit myšlení, neboť „myšlení je ta vnucená, přijatá podmínka lepšího žití“. Filozof tehdy čelil pokleslé žur nalistice, „tuto veřejnost manipulující podle určitých politických a ideologických potřeb“. Jde o záležitost nanejvýš akutní i dnes a svou povahou univer zální. Může ale společenský aktivismus prosazovat kvality ve jménu racionality? Editor uvádí, že „dav žije spíš citem než rozumem“, „masa je a chce být manipulována“. Středověký předsudek je však jednou věcí, vnucování racionality davu druhou. „Racionalita“ v politickém i jiném smyslu se často ukazuje jako iluze, nehledě na to, že je těžké ji vůbec konsenzuálně definovat. Ideál racio nality ztroskotává na problematickém (sebe)porozumění části nebo i většiny společnosti. Racionalismus nebo hu manismus má vždy ve společnosti (ale i v jedinci) svou více či méně radikální alternativu, která nevyrůstá jen z od stranitelných předsudků, pověr a nevě
96 | Bagately Jiřího Zizlera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501981