„Říkal jsem si, že bych sem mohl vozit i další kapely a udělat z toho klub na živou muziku, ale nevím, jaká razítka jsou k tomu potřeba a co všechno to obnáší.“ „V případě tohohle pajzlu celkovou rekonstrukci.“ Dejv si odložil džínovou bundu přes židli a sesunul se na gauč v kuchyni. Klaudie byla dole do minuty. „Co to bylo za ženskou?“ „To je fofr, teda!“ řekl Dejv uznale. „Čára je spolehlivej informátor, viď? Až budu v úzkejch, jenom na něj mrknu a celej svět se mi seběhne k nohám.“ „A ta ženská je kdo?“ „Potkal jsem ji na nástupišti a hned jsem si říkal, že ji musím pozvat do zaprděnýho nonstopu na nádraží na lahváče, abychom společně přišli na jiný myšlenky.“ „Tak mi to řekneš ráno,“ odcházela Klaudie. „Počkej. Je to manažerka od toho dědka, co nám obchází barák, ukázal jsem jí sál, nebyli jsme tam ani půl hodiny.“ „Takže kromě prachů ještě posílá volavku, to je dost rafinovaný. Takových machinací pro jeden koncert…“ „Nezdálo se mi to od začátku, ale tys mi říkala, že se takový peníze do kanálu neházej,“ bránil se Dejv. „Je to mecenáš umění, byl jsem v jeho kanceláři, má hangár v průmyslový zóně na Západní. Sbírá grafiky, sochy a teď se nejspíš přešaltoval na bigbít. Je mi už jedno, co tím sleduje. Jsem rád, že jsem zase s klukama.“ Klaudie si sedla k Dejvovi na gauč. „Byli jste jenom mladý poblázněný kluci, možná u toho mělo zůstat.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501966
„Ale nezůstalo.“ „Máš přece rodinu a nějakou odpovědnost za ni.“ „Jsme zas na scéně a hned tak rychle neodejdem. Když to půjde, začnem znovu hrát a pak se uvidí, třeba nová deska, velký turné. Sláva, prachy. Tohle nám uteklo.“ „Máš malé dítě.“ „A to znamená, že jsem navždycky uvězněnej v tomhle blbým domě?!“ Klaudie se to dotklo. Dejv ji pohladil. „Však bysme si s tím poradili. Před dvaceti lety jsi mě povzbuzovala, ať muziku neházím do koše, a najednou máš strach?!“ „Muziku jo, ale ne s těmahle klukama?“ „Ale v Zapadákově nikdo jinej není, museli bychom se vrátit do Velkoměsta.“ „Všichni jsou odkecaný, jeden jako druhej, každej jinak, ale všichni navěky.“ „A proč si myslíš, že já nejsem odkecanej? Nebo si to nemyslíš?“ Klaudie se vyhnula jeho pohledu. „Počkej, to mě zajímá. Jsem taky odkecanej? Už budu jenom inventář za barem v nonstopu?“ „To víš, že ne,“ odpověděla, ale její hlas nezněl jistě. „Chci jim dát šanci. Džery je z nejhoršího venku. Dneska si zapisoval básně. Zajímal se o naše skalničky…“ „Byly to letničky, chce je zasázet do květináčů za domem. Už jsem s ním o tom mluvila.“ „Tak vidíš,“ rozzářil se Dejv. „Je to na dobrý cestě.“ Klaudie chytla Dejva za ruku. „Dejve, neslibuj si od toho moc, ať nejsi zklamaný.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501966
Dejva zalila zlost. Chtěl se jí vytrhnout a něco odseknout, ale vešel dovnitř jeho otec. „Promiňte, ale nemáte náhodou nějaké koruny a dvoukoruny, hrajeme s Jaroslavem mariáš o drobné mince.“ Klaudie vysypala keramický hrníček s rozbitým uchem a Dejvův táta z něj vysbíral drobáky. „Vrátím.“ Dejv se rozzářil. „Vidíš, i táta si ho oblíbil, a táta se v lidech vyzná, viď?“ Dejvův táta se na chvíli zatvářil, jako kdyby chtěl něco říct, ale nakonec se jenom plaše usmál. Dejv se zvedl ze židle. „A já jdu hrát s váma.“
100 Ukázka elektronické knihy