98 Elise povytáhla obočí. „Opravdu? A pro jakou charitativní organizaci?“ Emma horečně přemýšlela. „Není to přímo charita. Jen chodím občas vypomáhat na psychiatrickou kliniku. Vítají každou pomoc, jak si asi dovedeš představit.“ Kristepane. Psychiatrická klinika? Co ji to probůh napadlo? Elise se k ní otočila. „A oni ti dovolí brát pacienty nakupovat? Ta žena vůbec nepůsobila přátelsky. Jsi si jistá, že je to bezpečné?“ Emma si skousla ret. Ta historka se jí vymkla z rukou. Psychiatrická klinika by stěží dovolila pacientům, aby chodili ven s dobrovolníkem. „Někteří jsou na tom ještě dobře. Tu paní budou znovu posuzovat, možná to byla její poslední příležitost dostat se mezi lidi.“ Zasmála se. „Abych řekla pravdu, přemýšlela jsem, že bych začala pomáhat v domově pro seniory, to bude bezpečnější.“ Elise si osušila ruce a zamířila k východu. „Překvapuje mě, že ti Daniel dovolil chodit za těmi psychouši. Jerry by s tím v žádném případě nesouhlasil – a já bych ani sama nechtěla.“ „No tak, takhle jim neříkej.“ Emma se zarazila – tímhle směrem ten rozhovor vést nechtěla. „Poslyš, Elise, na minutku.“ Elise se zastavila a obrátila se k Emmě. „Máš pravdu, Daniel by mi to nedovolil, tak jsem mu to neřekla. Nechci, aby se o mě bál nebo aby byl naštvaný. Už jsem s tím dobrovolničením přestala, ale byla bych ráda, kdyby ses mu o tom nezmiňovala.“ Elise přikývla a sladce se usmála. „Samozřejmě. To je od tebe hezké, že o něho máš takovou starost.“ Emmě se ulevilo, nerada lhala, ale neměla moc na výběr. Díkybohu, že Elise byla tak důvěřivá. Když se vracely zpátky ke stolu, Elise se ještě otočila k Emmě a potichu pronesla: „Ti dva policisté, co jsi s nimi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501949