98 Elise povytáhla obočí. „Opravdu? A pro jakou charitativní organizaci?“ Emma horečně přemýšlela. „Není to přímo charita. Jen chodím občas vypomáhat na psychiatrickou kliniku. Vítají každou pomoc, jak si asi dovedeš představit.“ Kristepane. Psychiatrická klinika? Co ji to probůh napadlo? Elise se k ní otočila. „A oni ti dovolí brát pacienty nakupovat? Ta žena vůbec nepůsobila přátelsky. Jsi si jistá, že je to bezpečné?“ Emma si skousla ret. Ta historka se jí vymkla z rukou. Psychiatrická klinika by stěží dovolila pacientům, aby chodili ven s dobrovolníkem. „Někteří jsou na tom ještě dobře. Tu paní budou znovu posuzovat, možná to byla její poslední příležitost dostat se mezi lidi.“ Zasmála se. „Abych řekla pravdu, přemýšlela jsem, že bych začala pomáhat v domově pro seniory, to bude bezpečnější.“ Elise si osušila ruce a zamířila k východu. „Překvapuje mě, že ti Daniel dovolil chodit za těmi psychouši. Jerry by s tím v žádném případě nesouhlasil – a já bych ani sama nechtěla.“ „No tak, takhle jim neříkej.“ Emma se zarazila – tímhle směrem ten rozhovor vést nechtěla. „Poslyš, Elise, na minutku.“ Elise se zastavila a obrátila se k Emmě. „Máš pravdu, Daniel by mi to nedovolil, tak jsem mu to neřekla. Nechci, aby se o mě bál nebo aby byl naštvaný. Už jsem s tím dobrovolničením přestala, ale byla bych ráda, kdyby ses mu o tom nezmiňovala.“ Elise přikývla a sladce se usmála. „Samozřejmě. To je od tebe hezké, že o něho máš takovou starost.“ Emmě se ulevilo, nerada lhala, ale neměla moc na výběr. Díkybohu, že Elise byla tak důvěřivá. Když se vracely zpátky ke stolu, Elise se ještě otočila k Emmě a potichu pronesla: „Ti dva policisté, co jsi s nimi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501949
99 odcházela z obchodu, ti taky pracují na psychiatrické klinice?“ Mrkla na ni, posadila se a oslovila Helen. Daniel se ohlédl a usmál se na Emmu, která se zrovna posadila na své místo. Emmu zamrazilo, ale ještě se přemohla a úsměv mu oplatila. Okny pronikaly do ložnice ranní sluneční paprsky. Emma se protáhla a vyklouzla z postele, aby zatáhla závěsy. Když se včera těsně před půlnocí vrátili domů, Daniel trval na tom, aby je nechali roztažené, protože se chtěl milovat v měsíčním světle. Emma si oblékla župan a sama pro sebe se usmála. Sex s Danielem byl vždycky dobrý, dokonce i když byl vystresovaný nebo rozmrzelý. Minulou noc byl zvlášť pozorný milenec a milování bylo skvělé. Elise už o události v obchodním domě nic dalšího neřekla, ale při loučení na Emmu mrkla. Emma se usmála a taky na ni mrkla. Třeba se Elise líbí představa, že spolu mají nějaké tajemství? Že mají něco, co je spojuje? Emma jen doufala, že si to Elise nechá pro sebe. Daniel tichounce chrápal a Emma vyklouzla z ložnice a sešla dolů, aby si uvařila kávu. Podívala se na hodiny v kuchyni – bylo skoro devět. Zkontrolovala telefonní záznamník a svůj mobil. Žádné vzkazy. Přemýšlela, jestli už bude otec doma. Zvedla sluchátko a vytočila číslo domů. Už už chtěla zavěsit, když to otec zvedl. „Tati, tady Emma. Jak se máš? Jak je mamce?“ „Není jí moc dobře, zlato.“ Emmě se utvořil v krku knedlík. Zaťala pěsti: maminka přece nemůže být nemocná, určitě to není nic vážného. „Chystal jsem se ti před obědem zavolat. Lékaři jí našli něco na plicích, nějaké útvary. Udělali jí cétéčko a dneska půjde na biopsii.“ „Útvary? Jako rakovinu?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501949
100 Brian si povzdechl. „Doufáme, že ne, ale nevypadá to moc dobře.“ V telefonu bylo ticho. „Tati?“ Slyšela, jak si otec odkašlal. Když promluvil, třásl se mu hlas. „Promiň, zlato.“ Emmě po tváři stekla slza. Nikdy neviděla ani neslyšela otce plakat. „Tati, já přijedu. Mohla bych tam být někdy po obědě, ano?“ „To není zapotřebí, zlato. Nejsem si jistý, jestli bude do té doby něco nového.“ „Ale já stejně dorazím. Pojedu rovnou do nemocnice.“ Emma ještě chvilku mluvila s otcem a pak zavěsila. Otočila se a zjistila, že se na ni Daniel dívá ze dveří. „Máma?“ Emma slzela. Její mamka přece nemůže mít rakovinu. To není možné. Takové věci se stávají v jiných rodinách, ne jejím milým, hodným rodičům. Daniel ji vzal do náruče a pevně ji objal. Hladil ji po vlasech. Odtrhla se od něho a otřela si oči. „Musím se vrátit do Bay. Možná je to rakovina plic.“ „Ale ne.“ Daniel ji stiskl ještě silněji. „To je hrozné. Určitě musíš být u ní.“ „Nebude ti to vadit? Říkals, že nejsi rád, když tam jezdím. Ještě před čtrnácti dny ses kvůli tomu rozčiloval.“ „Jestli je matka nemocná, tak tam musíš být. Kdyby se něco stalo a ty ses s ní ani nemohla rozloučit, nikdy by sis to neodpustila. Věř mi, něco o tom vím.“ Emma se uvolnila z jeho objetí a podívala se na něj. Měl nepřítomný pohled, jako by byl ponořený ve vlastních vzpomínkách. „Tys tu možnost neměl?“ Zavrtěl hlavou. „Ale byla přece nemocná, to jsi věděl. Co se stalo?“ Emma byla zmatená. Daniel jí řekl, že jeho matka zemřela,
Ukázka elektronické knihy