Velká Čepice zařve: „Damy a panové! Tady! Fšichni přijít! Schnell!“ Hromady hadrů rozházené po louce se liknavě narovnávají. Šustí to, lamentuje to, má to pytlíky pod očima a potřebuje to kapku oholit. „Lós, Mensch! Lós!“ A celé to stádo je už jakžtakž vzhůru, shluklo se před Velkou čepicí. Po loučce se potuluje nějaký vojcl, na všech čtyřech očichává živý plot. Pak přiklusá, zabrzdí těsně před Velkou Čepicí, zasalutuje, sklapne podpatky a zůstane stát v pozoru, ztuhlý tak, jak to oni umějí. Něco vyštěkne. Velká Čepice svraští obočí, vztekle něco třikrát nebo čtyřikrát zařve. Ten druhý znovu zasalutuje a sklapne podpatky a postaví se vedle, se samopalem v ruce. Velká Čepice nás osloví. „Damy, panové, fčera véčer byli ve vás francéziše soldáten. Dneska ráno už ne. Kde jsou, hm? Wo denn, bitte? Gdé, prosim vás? Hm?“ Očima přelétá po vyděšeném shromáždění. Je doopravdy naštvaný. A vybuchne. „Oni pryč! Tam jsou! Kde utekli? Weg gelaufen! Daleko utekli! Oni válečný zajatci. Vy vidět utíkali. Pomahat utéct. Vy šéjdiři! Já vas postřílet!“ V tom okamžiku mu něco uctivě řekne jiná kšiltovka. On vyrazí „Ach!“, popuzeně i vztekle zároveň, a pak mávne rukou, jakože tak jo, dobrá, koneckonců mně je to fuk. Lidé na sebe hledí, celí nesví. „On řekl, že nás postřílí!“ povídá jedna dáma. Rozpláče se. Její manžel ji k sobě přitiskne, poplácá ji po rameni. „No tak, Suzanne, no tak!“ První začínají odcházet. Předkládají papíry jednomu lampasákovi, který si prohlíží hlavně chlapy, zvlášť když jim je od dvaceti do padesáti, a pak houkne „Lós!“ a zhnuseně mávne
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501851