Tichá pošta (Ukázka, strana 99)

pudřenku. „Ale měla bys ho tam doplnit. Možná to někomu pomůže. Popadni bejka za koule.“ Naznačila pohyb dlaní zkroucenou do kornoutku. „Víš, co tím myslím?“ Sloane o tom teď nechtěla mluvit, ne s ní. Copak dřív Eliza­ beth sama nebývala určitým seznamem?

Dávej si pozor na Amese Garretta. „Promiň, Elizabeth. Mám šílené oko na punčoše. Musím se omluvit a jít na toaletu.“ Znělo to tak formálně. Co se s ní děje?

Teď už definitivně ztratila přehled, kde jsou Ardie a Grace. Bude se muset dát dohromady bez ohledu na to, jak moc nenávidí pohřby.

Objala Elizabeth. Sloane zřídkakdy těšilo objímat jiné ženy, se kterými se znala na profesionální úrovni, ale pamatovala si, že Elizabeth je ten typ člověka, který se objímá rád. „Průhledný lak na nehty,“ zavolala za ní Elizabeth.

Sloane se otočila. „Cože?“ Elizabeth na ni zkoumavě pohlédla. Potom udělala z dlaní kornoutek a přiložila si je k ústům jako megafon. „Zastaví to oko!“ Sloane pozvedla ruku na znamení díků.

Vnitřek kostela už díky bohu vypadal prázdnější, jen několik opozdilců se ještě družilo a rozprávělo spolu tichými hlasy. Krá­ čela směrem k toaletám, které se prý nacházely někde ve vý­ chodním křídle, a její kroky se rozléhaly chodbou.

Zrovna zahýbala za roh, když si toho všimla. Ten skunčí proužek bílé v jinak tmavých vlasech ji vždycky zarazil. Tep se jí zrychlil. Ames skláněl hlavu jako v modlitbě. Jenže mluvil ke Katherine Bellové, jejíž štíhlá šíje se tiskla ke zdi. Sloane je instinktivně chtěla vyrušit, ale jak se v práci často stávalo, v duchu se okamžitě začala probírat mořem komplikovaných možností. Stáhla se zpět za roh a pozorovala dění z dálky, za­ tímco jí na pažích naskočila varovná husí kůže.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501703

Co jí to říká?

A vůbec — potřebuje to vědět? Sloane nejspíš mohla pře­ nést své osmadvacetileté já do Katherininy situace a pokusit se o „zasvěcený odhad“. Netušila, jak dlouho ti dva spolu vlast­ ně mluvili, ale netrvalo ani minutu a jejich hovor byl u konce. ­Sloane stekl do podprsenky tenounký pramínek potu. Cítila, jak se jí rozšiřuje chřípí takovým tím odporným způsobem, kte­ rý nikdy nedokázala ovládnout, když se jí zmocnil hněv jistého druhu. Čekala. Katherine kráčela chodbou směrem k ní s bezvý­ raznou tváří a Sloane se stihla připravit, takže když Katherine zahnula za roh, předstírala překvapení. „Pardon,“ řekly obě najednou. Sloane se však snažila vyčíst něco z jejích očí. Choval se k ní Ames jako hajzl? Anebo šlo o na­ prosto běžný rozhovor a Sloane jen dělá z komára velblouda?

Ten zatracený seznam. Měl by na něm být. Měla by ostatní varovat. Generální ředitel. Můj bože.

Katherine si upravila vlas, který se jí zachytil na řasách. ­Sloane se usmála a o krok ustoupila, aby obě znovu získaly svůj osobní prostor. Vypadalo to, že Katherine patří mezi ty, kdo si na svůj osobní prostor potrpí.

Sloane sbírala první dojmy z Katherine. Zvolené oblečení bylo alespoň podle Sloanina soudu tak trochu mimo. Věřila, že jí to o Katherine pomůže vydedukovat alespoň něco. Nejspíš že se nerada pídí po názorech jiných lidí. Vlastně Sloane tak tro­ chu připomínala Abigail — tu její společenskou neohrabanost zkomplikovanou krásou. Tyhle dvě vlastnosti nikdo pohroma­ dě nečekal, a nastal problém, protože krásní lidé — například světlovlasé modrooké holčičky jako její dcera — neměli dovo­ leno vystupovat rezervovaně, pokud samozřejmě nechtěli, aby se o nich říkalo, že jsou snobi. Pro krásné lidi bylo lepší chovat se jako Sloane, která byla krásná, ale převážně proto, že se za ta léta velmi často ptala ostatních na jejich názory, a také opravdu, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501703

ale opravdu zbožňovala šaty od Marcuse Neimana. „Na toalety tudy?“ zeptala se Sloane a ukázala. „Ano,“ odpověděla Katherine a do nevinné tvářičky se jí pro­ mítl ruměnec. „Zničila jsem si punčochu,“ vysvětlila Sloane, jako kdyby snad musela poskytnout vysvětlení. „Vypadám jako děvka za dva dolary.“ Katherine našpulila rty do malého, překvapeného óčka. „Mám u sebe náhradní, jestli potřebuješ.“ Už už sundávala tašku z ramene, ale Sloane jí zlehka položila dlaň na paži. „To nic. Myslím, že je prostě jen sundám a vyhodím. Moje dcera stejně říká, že v nich vypadám jako stařenka.“ Katherine měla na sobě černé neprůhledné punčochy. Ona v nich jako stařenka nevypadala. Dodávaly jejím nohám atrak­ tivní siluetu. „Dej vědět, kdyby sis to rozmyslela,“ odvětila a pokračovala v chůzi, zdvořile nezúčastněně a nepřístupně. „Díky. Ano, dám.“ Ale to už nesledovala Katherine, nýbrž Amese stojícího v prázdné chodbě východního křídla. Katheri­ niny odeznívající kroky jí přinesly úlevu. Ames si zajížděl prsty do vlasů a pohupoval se na patách. Potom otevřel dveře pán­ ských toalet.

Momentální nepříčetnost. Sloane tímhle vzácným neduhem možná trpěla a věděla, že u soudu by to nejspíš neobstálo. Jenže tohle u soudu nikdy neskončí.

Sloane následovala Amese na pánské toalety. „Haló?“ zvolala pro případ, že by se uvnitř nacházel ještě ně­ kdo jiný než on. „Obsazeno.“ Amesův hlas. Jediná kabinka po její levé ruce byla otevřená a u pisoárů nikdo nestál s výjimkou Amese, který k ní byl zády.

Otočil se a překvapeně povytáhl obočí. Vrásky na čele se mu s věkem prohloubily. (Zatímco my potřebovaly vyhlazování 100 Ukázka elektronické knihy