98
RACHEL GIVNEY
•
TA JEMST VÍ MÉHO OTCE
přiblížila tak na padesát metrů, poznal jsem, že to jsi ty. A potom jsem se smutně díval, jak se vzdaluješ.“ „Proč jsi na mě nezavolal? Měl jsi narozeniny! Koupila bych ti višňový dortík a zazpívala bych ti. Vidíš, tři roky jsme se mohli přátelit!“ řekla Marie vyčítavě a pohlédla na něj, jenže Ben se koukal do země. V měsíčním světle se zaleskla mosazná límcová spona. „Zařekl jsem se, že do té kavárny už nikdy nezajdu.“ „A proč?“ zachmuřila se Marie. Neodpověděl, ale pokračoval. „No a druhý den jsem seděl u kávy u téhož stolku.“ „Chodívám přes náměstí denně,“ podotkla. „Já vím. Tři roky tam denně sedávám a čekám, až tě uvidím.“ „Tak proč jsi na mě, proboha, nezavolal, Bene?“ Mlčel, jenom se díval na měsíc. Marie čekala s bušícím srdcem. „Protože tě mám rád,“ vypravil ze sebe. „Já tě taky mám ráda.“ Dospělý muž se znovu proměnil ve čtrnáctiletého chlapce. Ještě po mnoha měsících si vybaví, jak se při tom vyznání tvářil a jak vřele se jí zadíval do očí – chlapec, s nímž prožila dětství v sourozenecké náklonnosti. Tenkrát ji měl rád jako člověka, sestru nebo kamarádku. Dnes jsou oba dospělí a on ji má stále rád… Po tváři se mu náhle mihl stín. „Bohužel jsem žid a ty katolička, takže nemá smysl se tím dál zabývat.“ „Promiň, ale to zní dětinsky. Nikdy jsem tě nevnímala jako žida.“ „Já vím,“ ušklíbl se. „Nevypadáš tak – neoblékáš se jako oni,“ namítla. „A ty vyznáváš mnohoženství?“ zeptal se. Stáhla obočí. „Cože? Ovšem že ne.“ „Jsi přece křesťanka a křesťané ho praktikují.“ „To není pravda.“ „Mormoni ano.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501549