98
RACHEL GIVNEY
•
TA JEMST VÍ MÉHO OTCE
přiblížila tak na padesát metrů, poznal jsem, že to jsi ty. A potom jsem se smutně díval, jak se vzdaluješ.“ „Proč jsi na mě nezavolal? Měl jsi narozeniny! Koupila bych ti višňový dortík a zazpívala bych ti. Vidíš, tři roky jsme se mohli přátelit!“ řekla Marie vyčítavě a pohlédla na něj, jenže Ben se koukal do země. V měsíčním světle se zaleskla mosazná límcová spona. „Zařekl jsem se, že do té kavárny už nikdy nezajdu.“ „A proč?“ zachmuřila se Marie. Neodpověděl, ale pokračoval. „No a druhý den jsem seděl u kávy u téhož stolku.“ „Chodívám přes náměstí denně,“ podotkla. „Já vím. Tři roky tam denně sedávám a čekám, až tě uvidím.“ „Tak proč jsi na mě, proboha, nezavolal, Bene?“ Mlčel, jenom se díval na měsíc. Marie čekala s bušícím srdcem. „Protože tě mám rád,“ vypravil ze sebe. „Já tě taky mám ráda.“ Dospělý muž se znovu proměnil ve čtrnáctiletého chlapce. Ještě po mnoha měsících si vybaví, jak se při tom vyznání tvářil a jak vřele se jí zadíval do očí – chlapec, s nímž prožila dětství v sourozenecké náklonnosti. Tenkrát ji měl rád jako člověka, sestru nebo kamarádku. Dnes jsou oba dospělí a on ji má stále rád… Po tváři se mu náhle mihl stín. „Bohužel jsem žid a ty katolička, takže nemá smysl se tím dál zabývat.“ „Promiň, ale to zní dětinsky. Nikdy jsem tě nevnímala jako žida.“ „Já vím,“ ušklíbl se. „Nevypadáš tak – neoblékáš se jako oni,“ namítla. „A ty vyznáváš mnohoženství?“ zeptal se. Stáhla obočí. „Cože? Ovšem že ne.“ „Jsi přece křesťanka a křesťané ho praktikují.“ „To není pravda.“ „Mormoni ano.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501549
99
RACHEL GIVNEY
•
TA JEMST VÍ MÉHO OTCE
„Aha.“ „Tak jako existuje mnoho forem křesťanství, existuje mnoho forem židovství.“ „Kam se řadíš ty?“ „K těm lehkověrnějším – přijímám jen ty nejzábavnější prvky. Například světím šábes, tedy když si vzpomenu. Rozsvěcuju svíčky, podělím se o chleba, pustím si hudbu.“ Marie užasle naslouchala. Podával jí obraz sebe sama, jak ho neznala. „Tak vidíš, jsem reformní žid. O svátku chanuka přijímám dárky, na Nový rok jím jablko s medem, o Dni smíření se postím. Hoduju o svátku pesach a miluju lahodná béžová jídla.“ „Béžová jídla?“ opakovala se smíchem. „A ne? Šoulet, pirožky, zapékané těstoviny kugl, bramboráčky latkes. Všechno béžové, co zahřeje, a je báječné. Někdy to ochutnáš.“ „Už se těším.“ Nervózně si odkašlal. „A ještě něco. Dokonce jsem v Palestině pracoval v zemědělství – hrabal se v hlíně, dojil krávy.“ „Vážně?“ vyjekla Marie překvapeně. „To mi bylo dvacet. Vidíš, obávám se, že jsem nefalšovaný žid. Bůh je pochopitelně přítomný, ale důležitější je člověk. Jsem žid humanista a můj judaismus je založený na lásce.“ Zadíval se na ni. Svým vyznáním si ji dočista podmanil. Hovořil o svém přesvědčení civilně, bez náboženského patosu, upřímně. „Nejraději zpívám,“ pokračoval. „Národní hymnu jako já? Ačkoli ne tak krásně, že?“ dobírala si ho. „Ne, ne, určitě ne tak krásně. Zpívám židovské hymny. Mám hlas jako otec. Když zpívám o šábesu, lidé tvrdí, že slyší mého otce. Tak ho máme aspoň na pár minut zpátky.“ „Zazpívej mi.“ „Cože? Ale prosím tě…“ „Chci slyšet tvůj hlas.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501549
100
RACHEL GIVNEY
•
TA JEMST VÍ MÉHO OTCE
Ben rozpačitě přikývl, lehce si odkašlal a k Mariinu úžasu začal hlubokým, zpočátku poněkud rozechvělým hlasem, procítěně zpívat hebrejsky. Povzbudila ho úsměvem. Na rozdíl od plesajících katolických chórů zněl hymnus jednoduše, až monotónně. Zpočátku se jí vůbec nelíbil, ale táhlý, melancholický závěr ji vzal za srdce. Byla to nepůsobivější melodie, jakou kdy slyšela. Když Ben dozpíval, nechtělo se jí věřit, že zpíval jenom pro ni. „Chceš mě políbit?“ zeptala se. Zastavil se, a spontánně se rozesmál. Vzápětí však zvážněl a podrbal se na bradě. „A ty mě chceš políbit?“ oplatil jí stejnou otázkou, a tím ji pobavil. Nic si nepřála víc. Přikývla. V očích mu zajiskřilo, ale okamžik přece jen váhal. Jak si přála, aby se odvážil! Snad jí četl myšlenky, protože sklonil hlavu a přitiskl rty k jejím. Překvapilo ji, že jí ústa najednou zvlhla. Ještě nikdy se nelíbala, a do téhle chvíle po tom ani netoužila. Spolužačky se o přestávkách muchlovaly s chlapci za toaletami, kdežto ji žádný kluk ve škole nezaujal. Nyní si byla jistá, že neexistoval nikdo jako Ben. A tohle není muchlování. Líbání je tak zvláštní! Dva lidé se k sobě tisknou rty, kterými rovněž jedí, mluví, křičí – prostě provádějí čistě praktické úkony. A teď jejich prostřednictvím dávají najevo náklonnost a touhu. Na druhé straně, proč by neměl právě tenhle orgán projevit nejzákladnější lidskou potřebu – potřebu lásky. Co je důvěrnější a výjimečnější než vyjádřit spojením rtů svou lidskou podstatu: skrz rty dýchám, hovořím, zpívám; jsem to opravdu já a polibkem ti to dokazuju. Ben zavrněl, když pronikla jazykem do jeho úst. Jak byla ráda, že se ještě s žádným chlapcem nelíbala! Těšilo ji, že tuhle část jejího já pozná Ben jako první.
Ukázka elektronické knihy