Udržitelnost vyžaduje spolupráci. Pro chod celku je potřeba každý a ve městě je to dobře vidět. Někde jsem četla, že řidiči jsou vůči cyklistům bez helmy opatrnější, protože jim připadají křehčí. Vlastně mě to potěšilo, i empatie je pro udržitelnost důležitá. Jednou na mě na křižovatce při čekání na zelenou zatroubil autobus. Taková ta harmonika, strašně obrovský vůz, hloubka a intenzita klaksonu odpovídala velikosti. Nejspíš mu to přišlo vtipné, začal se smát, měli jsme oba červenou. Strašně mě vyděsil a udělal to, protože mohl. Velký, hlučný, několikatunový objekt stál těsně za mnou, člověkem z masa a kostí na patnáctikilovém shluku trubek a ozubených koleček. Dělal, že mu překážím v cestě a nemá čas čekat, až se pohnu. Nemám tyhle hry o moc ráda, já radši tu spolupráci. Na nejbližší křižovatce zahnul jinam. Rohanský ostrov je pak kapitola sama pro sebe. Před pár lety jsem ho skoro neznal, byl to zarostlej a špatně přístupnej lesopark uprostřed industriálního ničeho. Od tý doby, co pracuju hned vedle, stromy postupně mizí a nahrazujou je administrativní baráky, který jsem dřív znal jen ze Západu. Je to hodně zvláštní terén. Na pár metrech čtverečních tu vedle sebe potkáte ruskou zlatokopku snažící se při joggingu neušpinit si bahnem značkový hadry, hipstera usazenýho pod dubem s wi-fi ve větvích zdarma, ajťáka dychtícího utopit proklatě velkou výplatu za nesmyslně drahej jamajskej burgr s příběhem, rodinku bezdomovců stavící si před lepenkovým stanem bazén z igelitek. A mě. Když už takový místa ještě někde existujou, jedinej důvod, proč se na nich objevím, je, jako i v Karlíně, právě mý kolo. Trochu mě mrzí, že jsem na naši svatbu nejela na kole. Miluju ostrovy a vdávala jsem se na Štvanici. Z Vinohrad by to vlastně byla i moc hezká cesta, jenom z kopce a pak na Florenci sprejerským legálem dál na cyklostezku. Někde na šatech bych určitě měla otisknutý řetěz, ale v prostředí Bike Jesus by to zapadlo báječně. Mezi hosty se mísili přeživší z párty z předešlého dne, turisti, kteří šli zrovna kolem, místní, co přišli z nedalekého obydlí taky oslavit naši lásku, bikeři trénující na uměle vybudovaných skocích. Měla jsem zase pocit, že všechno je správně právě takhle. Proto mám Prahu ráda, 96
Adéla Vitvar Kudlová & Jan H. Vitvar Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501400
její barvitost mě vnitřně živí. Bylo by fajn, kdyby místa, kde se tenhle pocit dá zažít, v Praze zůstala. Z Vršovic jsme se nedávno se ženou přestěhovali na Vinohrady. Do práce to tak mám žižkovským tunelem zhruba pět minut. V zimě to beru nejkratší cestou, v teplejší části roku jezdím do Karlína dál přes Vršovice nebo cestou z práce ohledávám severní a jižní vltavskou cestu z města. Nahoru zbytkama půvabů Libeňskýho ostrova s uhrančivým ateliérem po sochaři Zdeňku Němečkovi, kterej tu nechal svýho Basketbalistu snad navěky. Trojským Václavákem bruslařů, veslařů a smutnejch rodičů, který si myslej, že je zoo vtipná. Podhořím kolem přátelsky nerudnejch převozníků, štěkajících psů čekajících v útulku na novýho pána, funících policejních koní a informačních tabulí Planetární stezky, která by možná ani nemohla bejt na vhodnějším místě než právě pod Bohnicema. Kdybych neměla kolo, asi bych se už zbláznila. Kolo je kámoš. Hlava bez těla nefunguje. Při lockdownu jsme jezdili skoro každý den na vyjížďku. Byl to ostatně jeden z mála pohybů, při kterém člověk nemusel mít povinně roušku. Jednou jsem se pokusila jít s rouškou běhat a hodinový indiánský běh skončil i přes celkem teplé počasí bolením v krku. K občerstvení u přívozu v Klecanech na severu města to mám z práce podél řeky úplně stejně daleko, jako když se vydám proti proudu Vltavy ke Zbraslavi. Když v březnu 2020 vypukla pandemie, jezdil jsem z domácí karantény k Poslednímu Keltovi pod Závist víceméně denně. Zatímco severní cyklovýpadovka z Prahy je pro přírodní romantiky, jižní patří milovníkům urban exploration, objevování opuštěných průmyslových objektů. Dřevěný podolský loděnice se zaparkovaným vyloďovacím monstrem, se kterým chtěl Hitler dobít Anglii. Pilíře Barrandovskýho mostu, pod kterýma pro samej beton můžete přehlídnout vysmátou bobří rodinku. Impozantní štíty branickejch ledáren, ve kterejch se už třicet let zřejmě točí časosběrnej film o jednom neúspěšným autovrakovišti. Louka v Hodkovičkách, kde se vám na kole do jednoho zornýho pole dostane manželskej pár rádoby americkejch golfistů a dědeček s babičkou, 97
Jak v městě rytmus na dvou duších žít Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501400
který tu chodili na nudapláž už v době, kdy se to nesmělo, a dělají to i teď, kdy je to každýmu fuk. Osiřelý modřanský nádraží s posledním komínem zbouraný továrny, kuňkání z komořanský tůně a neurvale robustní postava Radotínskýho mostu. Závist. Pak už jsem běhat nikdy nešla a zůstala jen u kola. Tam je můj dech klidný a bolest v krku nehrozí. Kolo je velká spřízněná duše, vlastně dvě. Jak metaforicky, tak fakticky. Bez těch dvou už si to ani nechci představovat. A Praha? Tu miluju, takže mi většinu času vyhovuje, ale když ne, mám kolo. Tak ji můžu kdykoliv opustit, a pak se zas vrátit. Praha se dá z cyklistickýho sedla vidět, slyšet, cítit a vůbec zažívat všelijak. Pořád se mi mění před očima a po těch třech čtyřech měsících, kdy v zimě na kole do města moc nevyrážím (jasně že je zima, ale hlavně to strašidelně klouže), je Praha pokaždý trochu jiná. Někde jinak zní, jinde se z jejích nemíst stanou místa a z míst nemísta. A pro kolo v ní vždycky bude místa dost.
98
Adéla Vitvar Kudlová & Jan H. Vitvar Ukázka elektronické knihy