Čarodějka a Zlatý elixír (Ukázka, strana 99)

PETRA K UBAŠKOVÁ

Nebo je ten dům pouhý přízrak – stejně jako peřina, kterou dnes Matylda načechrala pro syna, který se nikdy nevrátí.

Ještě chvíli jsem si prohlížela klíč a doufala, že to všechno není jenom nějaká poťouchlá fantasmagorie, že to nejsou jenom výmysly šíleného kostlivce a zbloudilé duše alchymisty, co utekl Josefíně z obrazu.

A stejně. Do postranních koutků mé mysli se již vplížila zvědavost. Jak to Matylda Průšová řekla? Praha je práh.

Ten dům je práh.

Naposledy jsem se podívala na zářivý klíč, schovala ho do šuplete a pomalu jsem se přichystala ke spánku.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501341

7. kapitola

„S

alamandr ať hoří, nechť nymfa se vine, sylfa v prostor ať vplyne, gnóm ať se moří!“* předčítala spolužačka Aneta ukázku z divadelní hry Faust.

A zatímco Aneta pokračovala dalšími verši, Barbara s Markétou, které seděly v lavici před námi, se otočily dozadu na mě a na Tea a spiklenecky pomrkávaly.

Od konce minulého školního roku měly moje dvě kamarádky od Valpurgy speciální amulety, díky kterým viděly totéž co já a Teo. Proto se teď culily a pochichtávaly tak okatě, až si toho všimla češtinářka. „Je snad na té ukázce něco k smíchu, Barbaro?“ tázala se stroze vyučující.

Úryvek z knihy Faust v překladu Otokara Fischera.

*

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501341

PETRA K UBAŠKOVÁ

Barbie si odkašlala, nasadila trochu vážnější výraz a řekla: „Ne, paní profesorko.“ V hlavě jsem uslyšela Teův hlas. Myslíš, že Goethe taky viděl salamandry a sylfy?

Slíbils, že to ve škole nebudeš dělat, připomněla jsem mu naši dohodu, že nebudeme při hodině používat telepatii.

Několikrát jsme se totiž při vyučování takhle zapovídali a pak byli vedle jak ta jedle, když nás někdo vyvolal.

Při takovém telepatickém povídání je snadné zapomenout na okolní svět.

Pardon, omluvil se Teo v duchu a já se soustředila už zase na profesorku, která mezitím stihla Barbaře a Markétě položit dotaz, co jsou to ti gnómové a salamandři a sylfy, když se prý tedy v hodině tak dobře baví. „Jsou to živelné bytosti,“ odpověděla Barbara. „Elementálové,“ doplnila ji Markéta, které zbytek třídy stále říkal Šprtka. Mě nazývali Praštěnkou a Barbaru přezdívali Barbie. Teo prozatím žádnou přezdívku nedostal.

Ale co bylo důležité – nám to bylo úplně jedno. Teo sice tvrdil, že i přes neustále vypnutý telepatický přijímač ve své hlavě občas zaslechl něco jako „holčičák“ nebo „kočičák“, ale to ho jenom utvrdilo v přesvědčení, že má mít telepatické radary vypnuté pro všechno ostatní kromě mě.

Já však měla dvířka na Teovu telepatickou linku otevřená většinou dokořán. On je zabouchl jenom tehdy, když se snažil soustředit a chtěl mít klid. A taky nám to nefungovalo na moc dlouhé vzdálenosti.

100 Ukázka elektronické knihy