8
K
opyto se snažilo psy lovit přes den. Když se ukázalo, že to k ničemu nevede, zkusili je lovit i za tmy. Jezdili v jedenáctičlenné skupině, všichni bratři vázaní přísahou společně s oběma nomády a třemi staršími lončáky, a každé sedlo se ježilo plnými toulci a oštěpy. Z takového množství jezdců, kteří se za ní šikovali, Nádhernou až mrazilo. Přesto však se z každé vyjížďky vraceli do Veselic s nepořízenou. Kdyby její bratři tak neběsnili, že jim smečka uniká, Nady by si snad začala myslet, že to byl jen další pomatený přelud způsobený Kostichlamovým lektvarem. Téměř celý týden po smečce s úporným odhodláním pátrali a záso by se tenčily s každým dnem, kdy před nimi jejich kořist zůstala skryta. Navzdory zběsilému hlídkování život uvnitř hradeb byl i nadále sledem únavných a zdlouhavých úkolů. Nady musela dohlížet na zahrádky a sady, které vesničané obdělávali, a naslouchat jejich rostoucím obavám z budoucnosti. „S fazolema jsem na tom dobře, ale mám strach, že se do nich pustí houba, než je sklidím.“ „Tadleta poslední mišpule urodí sotva tak pro mý děti.“ „Někdo mi potají chodí na kdoule. Musíte s tím něco udělat!“ Na všechny nářky odpovídala Nady prázdnými sliby a falešným povzbuzováním. Při výcviku lončáků nebyla schopna projevit už ani tuto špetku shovívavosti. — 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501321
„O ničem! To mám snad ty sudy zapálit, abyste se do nich konečně trefili?“ Bastardi se vrátili z pátého nočního lovu a Nádherná, která odmítla odpočívat, nařídila, aby lončáky vzbudili na výcvik střelby ještě před východem slunce. Slaměné terče rozestavené u západního oblouku hradby měly nad lončáky navrch. „Kdyby se na vás rozběhli siláci, už by z vás byla sekaná!“ Pleskla jednoho lončáka zezadu po hlavě. „Koukej se zlepšit, Gravieli. Touro, tys oslep?“ „Ne, šéfko.“ „Promiň, šéfko.“ Třem nově příchozím ženám přikázala, aby se připojily k výcviku. Za normálních časů by bylo zdaleka příliš brzy na to, aby nový lončák dostal kuši, ale ženy byly bez výjimky starší než ostatní lončáci a Nady potřebovala vidět, jak jim to půjde. Potřebovala vidět, jestli stojí za to je krmit. Nepotěšily ji. „To bylo třikrát mimo, Dacio. Trefíš se aspoň jednou?“ „Ano, šéfko. Jednou,“ odpověděla míšenka a nespouštěla sud z očí. „Kde?“ „Uprostřed. Kousek nad zemí.“ „Taková šipka by mu prošla mezi nohama, leda by měl péro jak sloní chobot. To je vedle. Ani ho to nezpomalilo. Zemřelas jako první.“ Incus zasáhla střed dvěma šipkami, ale třetí nemohly najít. „To jsou všechny?“ Hluchá trojkrevná přikývla. Husté vlasy, které jí padaly do široké tváře, si svázala dozadu, takže odhalila lícní kosti a jediný tesák, jenž jí vystupoval zpoza masitého spodního rtu. „Máš pevnou ruku,“ poznamenala Nady, „ale míření ti trvá zatraceně dlouho. Do středu se trefí každej, když může mířit sto let. Zrychli to.“ „Zrychlím.“ Pak Nady přistoupila k Ahlamře a nespokojeně sykla. Dívka, která tak málo připomínala míšenku, ještě ani jednou nevystřelila, protože se stále marně snažila natáhnout tětivu. — 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501321
„Stačí,“ řekla Nady a vytrhla jí kuši z roztřesených rukou. „Nemáš na to sílu. U všech pekel, mám takovej pocit, že bys to nenabila, ani kdybys točila kličkou jako ty zatracený třasořitky. Dacia je možná po smrti, ale ty? Ty seš právě teď naživu. Ležíš v prachu s roztaženejma nohama a celej uljud si to s tebou užívá. To máš šest nadrženejch orků s pořádnejma ocasama. Zbejvá doufat, že jsou nadržený až moc a rychle to s tebou skoncujou. Jinak přivedeš na svět haranta, co v sobě bude mít víc silácký krve než ty.“ Ahlamra snášela tuto předpověď jako obvykle se svěšenou hlavou. Nady kývnutím hlavy poslala třasořitku pryč. „Jdi do stájí pro Blbý ho troka. Řekni mu, že budeš kydat hovna do tý doby, než budeš mít sílu natáhnout tětivu.“ Ladná míšenka odspěchala pružným krokem, jemuž ani Nadyina káravá slova neubrala nic na půvabu. „Zbytek další pokus! Kdo se netrefí, jde kopat latríny. Vsadím se, že než uschne rosa, bude Dacia po lokty v tom, co pustím večer do záchodu. Kdo se k ní přidá, no tak? Nabít! Zamířit… Pal!“ Než přišel Podvodník, aby lončáky cvičil v zápase holýma rukama, Nadyina předpověď se vyplnila. Dacii poslali pryč, a spolu s ní Lopa a Graviela. Oba lončáci už dávno předtím dokázali, že mají přesnou mušku, ale jejich střelecký um byl ten tam. Mohl za to nedostatek jídla. Řešení se hledalo stejně těžko jako chechtaví psi. „Opřete kuše o hradbu a stoupněte si do kruhu!“ zavelela Nady. „Kdo si dnes na Vodníkovi ověří svoje schopnosti?“ Lončáci byli unavení, neteční a většina z nich klopila nosy k zemi. „Já,“ odpověděl hrubý hlas. Incus měla paže zkřížené na prsou, dva prsty na pravé ruce zved nuté. Lončáci v kruhu ožili. Podvodník už si sundával pás s mečem, odevšad vytrhával dýky a zabodával je hrotem do země. Když popošel vpřed, svým neslyšným a ladným pohybem Nady zvláštně připomněl Ahlamru. Incus svým pojetím připomínala nabručeného vola. Pozvolna si z hlavy stáhla kožený pásek a vlasy se jí opět nahrnuly do tváře. Nady neměla tušení, jak může trojkrevná přes tu svou drátovitou kštici vůbec něco vidět. — 100 —
Ukázka elektronické knihy