připravené, ale my jsme ten pocit ohrožení zažívali, tehdy jsme reálně čekali, kdy do budovy vtrhnou Lidové milice, vojáci nebo policie, tehdy tedy Veřejná bezpečnost, a byly to nervy. Pamatuju si, jak jsem přijela domů sbalit si věci na to „táboření“ ve škole. Maminka, která zažila padesátá léta, měla velký strach, ale považovala to za správné a modlila se za nás. Takže režim se změnil, vy jste v roce 1990 absolvovala DAMU, ale pak jste se místo hraní rozhodla prozkoumat svět?
Hrozně ráda jsem četla dobrodružnou literaturu a byla jsem jí ovlivněná. Celým dětstvím mě provázel Karl May a podobně, výpravy za dobrodružstvím a za poznáním patřily k mému vnitřnímu světu. Takže když se po roce 1989 otevřely hranice, přišlo mi úplně samozřejmé, že se seberu, někam pojedu, něco se naučím, něco si vydělám, něco zažiju. Byla jsem tak nastavená. Sbalily jsme se tehdy se sestřenicí a vyrazily do Londýna. Teprve toto pro mě byly formativní roky, rozhodně víc než ty, které jsem strávila na DAMU. Byla jsem tam sama za sebe, učila jsem se jazyk, živila se jako au-pair nebo barmanka, pracovala jsem v hotelu. Tehdy na začátku devadesátých let Anglie ještě nebyla přesycená levnou pracovní silou, lidé ze střední a východní Evropy tam byli úplná novinka. Každý chtěl slyšet o životě ve východním bloku, o sametové revoluci, o Havlovi, opravdu je to zajímalo. A Britové věděli překvapivě hodně z naší historie i kultury, pamatovali si, jak u nich prožívali srpnovou invazi v roce 1968. Dnes už jezdíme na západ běžně, ale v tom roce 1990 to pro vás musel být úplně jiný svět.
98 znamení neznámého
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501319