Andělé a filosofie (Ukázka, strana 99)

princip jejich individuace. Látka ani kvantita se tu nevyskytují, a tak musí stanovení tohoto principu ležet na rovině jejich existence. A jelikož individualita souvisí se stvořeností a ta je synonymem závislosti co do bytí, je nutno příčinu numerické individuality hledat v ontologické závislosti. S odvoláním na Jana z Damašku tak Jindřich z Gentu upřesňuje, že andělé se od sebe navzájem individuálně odlišují díky své subsistenci v subjektu, takže „tento anděl není tamtím“ (per hoc ad invicem differunt, quod iste non est ille).215 Subsistence jednoho není subsistencí druhého, jelikož andělská přirozenost existuje a subsistuje v početně odlišných subjektech. Subsistence v subjektu je pro aktuální existenci jakékoli esence nutná, a právě tato subsistence esenci zmnožuje do mnoha existencí.216 Výše však již bylo prokázáno, že odloučené substance nesubsistují v subjektu samy o sobě, jelikož to jsou stvořené věci, závislé co do bytí. Odtud plyne, že příčina jejich individuace je přesně ta, na níž jsou závislé pro svou existenci a subsistenci v subjektu, tedy sám Bůh: „Jelikož ale spojení těchto dvou, tedy esence a subsistence v jednom a druhém, nemůže pocházet z nich samých […], nýbrž je třeba, aby v nich nadešlo z jiné příčiny […], je nutno za první a účinnou příčinu jejich individuace vyhlásit Boha, který jim oběma dává výslednou samostatnou subsistenci.“217 Tento závěr je v dokonalém souladu s duchem Tempierova výnosu: andělé jsou mnohá a Bohem zmnožitelná individua a závisejí na Bohu co do své existence. Z tohoto hlediska je

215

216

217

in quantum huiusmodi per infinita supposita multiplicabilis est. Quod est ratio magnae […] imperfectionis in essentia creaturae, ut alibi ostensum est. Unde dicit Commentator super principium Caeli et mundi: „Quod invenitur plus quam unum, est diminutum, quia si esset perfectum, sufficeret esse unum.“ Viz tamt., s. 50. Jak ukázal S. F. Brown, Henry of Ghent, s. 205, nejedná se o originální koncepci.

Jindřich z Gentu, Quodl. II, q. 8, s. 51: Et sic [duo angeli] hoc solo differunt […] quia subsistentia unius non est subsistentia alterius, quae facit differre essentiam ut est in uno, ab ipsa ut est in altero, et eam quae una est et simplex in essentia, facit esse plures in existentia.

Viz tamt.: Sed quia coniunctio istorum duorum, scilicet essentiae et subsistentiae in uno et in altero, non potest esse ex seipsis […], sed oportet quod fiat in eis per aliam causam […], ideo causa individuationis eorum prima et efficiens dicendus est Deus, qui dat utrique eorum subsistentiam in effectu seorsum. – Shodnou myšlenku viz Quodl. IX, q. 1, fol. 419 rT.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501315

veškerá existence individuální a bezprostředně závislá na Stvořiteli. Bezprostřednost tohoto vztahu koreluje s Boží všemohoucností, která působí bez jakéhokoli zprostředkování. Stvořenost, konečnost, Boží všemohoucnost, bezprostřednost: tak vyhlíží konceptuální univerzum dekretu z roku 1277, jenž nalezne příznivou půdu především ve františkánském milieu konce 13. a počátku 14. století.218 Učinit z Boha bezprostřední princip individuace andělů znamená eliminovat všechny sekundární příčiny a všechno zprostředkování a postulovat svazek závislosti, který zdůrazňuje konečnost odloučených substancí a staví je na rovinu ostatních stvořených věcí. Vize, jíž se řídí Tempierův výnos, stojí ve znamení rovnosti všeho stvořeného, spojeného bez výjimky a bez jakýchkoli hlubokých rozdílů ve společné závislosti na Bohu, konečnosti a nedokonalosti. Výsada druhové a početní jednoty je označena za svatokrádež, svatokrádežné přiřčení dokonalosti a neporovnatelnosti, které favorizuje duchovní tvory a přibližuje anděla-druh k Bohu. Proto Jindřich z Gentu svůj výklad zakončuje exhortací k věřícím, nechť nepochybují, že v jednom a témže druhu odloučených substancí může být vícero početně distinktních individuí.219 Lze tak konstatovat, že otázka individuace a individuality – naprosto ne marginální či bezvýznamná – podněcovala zásadní filosofickou a teo­logickou diskusi a byla předmětem živých kontroverzí.220 S oporou v Jindřichově argumentaci, kterou můžeme považovat za klíč k odsuzujícím článkům 81, 96 a 191,221 Tempierův výnos otázku rozhodl ve prospěch teologické vize usilující o potření rizika zbožštění duchovních bytostí, zbožštění, jež 218

219

220

221

Není ovšem namístě opatřit celé toto milieu nálepkou „novoaugustinismu“; viz F.-X. Putallaz, Figures franciscaines: de Bonaventura à Duns Scot, Paris 1997.

Quodl. II, q. 8, s. 53: Nulli fidelium debet provenire in dubium, quin sub eadem specie plura possunt esse individua in substantia spirituali solis substantialibus distincta, etiam absque omni quantitate et materia.

Jak upozornil již Bonaventura, In II Sent., d. 3, a. 2, q. 3. K tématu viz J. A. Aertsen, Thesen zur Individuation in der Verurteilung von 1277, Heinrich von Gent und Thomas von Aquin.

Jindřich z Gentu prohlašuje odsouzení těchto článků za „rozumné“, viz Quodl. XI, q. 1, forl. 418 vQ1 a 418 vT: Sed quia hoc damnatum est rationabiliter […]. – Sed hoc totum falsum est et erroneum atque damnatum Parisiis, et hoc rationabiliter, ut iam tactum est circa formam separatam principaliter.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501315

by relativizovalo a svým způsobem zředilo Boží moc nad celkem stvořeného.

Andělé nejsou polobozi, vzešli ze stvoření – ovšem toto přesvědčení zastánci teze o druhové individualitě andělů nikdy reálně nezpochybnili. Mýlí se tedy Jindřich z Gentu, když tepe zbožštění odloučených substancí jakožto důsledek uvedené teze?

Vraťme se krátce k Tomášovu pojetí duchovních stvoření.

Víme, že andělé jsou čisté subsistující formy. Každý anděl subsistuje coby intelektivní přirozenost, která se nehodí k přijetí v materiálním podkladu. Dokonale se proto shoduje se svou přirozeností – respektive formou či druhem – a subsistuje jakožto jediná a nedělitelná skutečnost. Tato identita s vlastní formou právě způsobuje, že numerická diferenciace uvnitř jediného druhu(-formy) je vyloučena. Dokonalá shoda s vlastní přirozeností či esencí, čili popření nutnosti podkladu, je tedy určující pro modalitu andělské subsistence (jakožto čisté formy), avšak naprosto se netýká závislosti anděla co do bytí. Anděl sice subsistuje jako čistá forma, avšak co do své existence zůstává závislý na Bohu. Odloučené substance jsou tedy jednoznačně věci stvořené, a jsou proto poznačeny ontologickou diferencí mezi bytím a esencí; nepodléhají však tomu rozdílu, který postihuje přirozenosti subsistující v materiálním podkladu. V tom tkví smysl formulace, kterou Akvinský přejímá z Knihy o příčinách pro popis druhové reality odloučených substancí: anděl je omezený coby závislý co do bytí, avšak neomezený v tom, že není přijat (a tedy stažen, omezen) v podkladu (subiectum).222 Jak jsme viděli, vyústěním těchto úvah je myšlenka statusu nadřazeného vůči statusu ostatních stvoření a především lidských bytostí. Anděl je jistě bytost stvořená, avšak oproti ostatním odlišná, dokonalejší a vyšší. Jelikož je identický se svou přirozeností, a náleží mu tedy vše, co přísluší 222

Viz S. theol. I, q. 50, a. 2, ad 4. Tomášova filosofická angelologie – stejně jako táž nauka u Aegidia Romana ( jíž se zabývám v navazující studii) – je hluboce poznamenána motivy z Knihy o příčinách a lze prokázat, že články výnosu z roku 1277, jež se týkají odloučených substancí, mají většinou nebo dokonce vždy ke Knize o příčinách nějaký vztah. Právem na to upozornil R. Imbach, Notule sur le commentaire du Liber de causis de Siger de Brabant et ses rapports avec Thomas d’Aquin, s. 322.

100 Ukázka elektronické knihy