Viktor udiveně zamrkal a stiskl Elzarovi rameno. „Ne. Nikdy.“ „Nikdy je dlouhá doba.“ „Ne tak dlouhá jako zasedání rady.“ Řetězová lávka opět zarachotila a dopravila k nádrži dalšího kraikona. Kolos měl skoro úplně utržený hrudník a většinu pravé paže. Zbytek držela pohromadě soustava kovových tyčí — přibližná nápodoba dochovaného svalstva. „Co se stalo?“ Elzar pokrčil rameny. „Zhroutil se jeden úsek přístavní hráze a tohohle chudáka strhl s sebou. Už nikdy to nebude takový fešák jako dřív. Pověz mi, proč jsi přijal to nabídnuté místo ve státní radě?“ „Proč mi pokládáš otázky, na které znáš odpovědi? Protože jsem si myslel, že tím něco změním. Jenže rada se nemění. Republika se nemění.“ „A nejsi snad stejně špatný, když se skloníš před jejich rozhodnutím?“ „Ty opravdu chceš, abych je zabil.“ Elzar pohoršeně mlaskl. „Nebesa, to ne. Jen si představ ten svinčík. Nenapadlo tě ale, že jsi stejně staromilský jako tvůj otec?“ „Následující slova vol co nejpečlivěji,“ procedil Viktor. „To dělám vždycky. S otcem tě spojuje to, že oba v hloubi duše uvažujete o Jižsku jako o jiné zemi. Přes všechny vaše ambice — byť sebeušlechtilejší — v něm vidíte poraženého nepřítele, ne odcizeného příbuzného.“ Viktor se zhluboka nadechl a připomněl si, že Elzar se mu snaží pomoct. „To není pravda.“ „Co bys dělal, kdyby celá Trezie byla poražena a Chadářané stáli před branami?“ „Něco takového bych nikdy nedopustil.“ „Udělej to pro mě.“ Elzar rozpřáhl ruce, jako by rozvinoval panorama. „Z pohraničních krajů jsou mohylová pole. Přetékají krvavými zbytky našich vojsk. Nemáš vojáky, které bys mohl použít, a za zády máš město plné vyděšených občanů. Co uděláš?“ „Začnu vyjednávat. O kapitulaci výměnou za přežití.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501261