TARA PAMMIOVÁ
nikdy nemohla svěřit se svými starostmi a vyplakat se jí v náruči? „Máš pravdu. Měla bych se od ní odstřihnout. Ale nemůžu to udělat ze dne na den. To prostě nedokážu…“ „Já vím, že ne, cara.“ Něžně ji objímal a čekal, až se uklidní. „Popiš mi, co se v Číně stalo.“ Hodil jí záchranné lano a ona se ho vděčně chopila. Slova jí plynula z úst jedno za druhým jako nezadržitelná řeka. Jako by celou dobu čekala, až někdo zboří hráz, která jim stála v cestě… „Pracovala jsem tehdy bez zastávky několik měsíců. Odjeli jsme do Číny natočit upoutávku na moji návštěvu Pekingu. Cestou tam jsem skoro nic nesnědla a ten časový posun mi dal taky zabrat. Rozsvítila se světla a já stála na pódiu jako solný sloup a vůbec jsem nevěděla, kde jsem a co tam dělám. Mluvili na mě, ale já jsem si připadala jak v nějakém jiném, paralelním světě. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Padla jsem na kolena a zůstala klečet, dokud záchvat nepominul… Pochopila jsem to důrazné varování.“ Pohladil ji po tváři. „Byl bych rád, kdybychom už před sebou nikdy neměli žádná tajemství. Chci vědět o tvém zdraví, o tvém podnikání, o všem, co se týká tvé budoucnosti a našeho dítěte. Chci, abys za mnou přišla, kdykoli budeš potřebovat pomoc. Kdykoli se budeš chtít s někým poradit. Kdykoli –“ Přiložila mu prst na ústa, aby ho umlčela. „To už je poměrně dlouhý seznam toho, co bych měla a neměla dělat. Některé věci se ale nedají dělat na povel…“ Samozřejmě, že by si přála uchýlit se každý večer do jeho přívětivé náruče, zapomenout na starosti a setrvat tam tak dlouho, dokud neuvidí nějaké světlo 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501254