JANE PORTEROVÁ
„Měla jsi mi říct, že jsi otce slyšela,“ poznamenal úsečně. „Konfrontovat mě…“ „To by nemělo smysl,“ oponovala Monet hořce. „Co bys udělal? Popřel to? Nebo mi vysvětlil, že jsem si jeho slova špatně vyložila? Jenže to by nebyla pravda. Dobře vím, že to, co říkal, tak skutečně myslel. Na tom však teď už nezáleží… Důležité je to, aby ses dal do pořádku – kvůli dětem. Musíš se konečně vyrovnat s Galetinou smrtí, odpustit si, že jsi u ní nebyl, když umírala. Nemůžeš přece ovlivnit všechno. A hlavně musíš milovat své děti, dát jim najevo, že je máš rád. To za tebe nikdo neudělá. Tvoje děti nepotřebují novou mámu. Potřebují tátu, který se jim bude věnovat. Vím, že kdyby ses přestal pořád ohlížet do minulosti a soustředil se na přítomnost, byl by z tebe ten nejlepší táta na světě. Tvoje děti jsou úžasné. Chytré, hodné a velmi vnímavé. Jsou prostě dokonalé, jen potřebují někoho, kdo je bude milovat a trávit s nimi čas. Proč to nemůžeš být ty?“ Marcu jí naslouchal, a kdyby to šlo, svíjel by se jako bezmocná žížala. Monetina slova pronikala pečlivě zbudovanou ochranou, kterou kolem sebe vystavěl, aby se uchránil citových zklamání. „Nechápu, proč tě vůbec poslouchám,“ zavrčel. „Pak tedy odejdi. Tohle je můj pokoj. Klidně běž. Já tě tu nedržím.“ „Jen mě provokuješ.“ „Odmítáš vidět, co máš přímo před nosem!“ Marcu se zvolna vydal k ní. „Tím myslíš sebe?“ zaútočil. Monet stejně pomalu ustupovala, aby si mezi sebou a jím zachovávala bezpečnou vzdálenost. „Ne,“ odsekla. „Myslím tím tvoje děti!“ Monet se při couvání musela vyhýbat nábytku. Co nevidět měla být u stěny. Pak už neměla, kam by ustoupila. „Svádíš to na děti, ale přitom je to úplně 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501253
ÚKOL PRO POPELKU
o něčem jiném,“ obvinil ji. „Jsi na mě naštvaná, že jsem se tě tehdy v noci před otcem nezastal…“ „Tehdy jsem byla skutečně nazlobená, a hodně, ale to je už dávno pryč. Teď jsem tu, abych ti pomohla. Přesně to jsi po mně taky chtěl.“ „Chtěl jsem po tobě, abys všechno dělala podle mých požadavků,“ zachrčel Marcu. Konečně Monet uvěznil v rohu pokoje. Stála zády ke zdi a tvářila se výbojně. „Nežádal jsem, abys do mě neustále tepala.“ „Kdybys nezlenivěl a nestal se z tebe zbabělec…“ „Ze mě že se stal zbabělec?“ opáčil Marcu nevěřícně. Monet po něm blýskla zlatohnědýma očima. „Přesně tak. Odmítáš na sobě zapracovat. Byl bys raději, kdyby tvé problémy vyřešil někdo za tebe. Jenže to nejde. Takové věci člověk musí udělat sám.“ „Dost lituju, že jsem tě sem vzal.“ „Pošli mě tedy domů. A třeba hned ráno. Oba budeme spokojenější.“ Monet byla drobná. Sahala Marcuovi stěží po ramena, ale vibrovala zlostí a spravedlivým rozhořčením. Marcua k sobě přitahovala jako světlo noční můru. Jak se jí toužil dotknout, políbit ji, ovládnout ji… Slíbil však, že se to už nestane. Alespoň dokud se bude ucházet o jinou ženu. Byl pevně odhodlaný slib dodržet. Přesto se k Monet pohnul blíž. Naklonil se k ní a rukama se opřel o zeď nad její hlavou. Vůbec se jí přitom nedotýkal. Mezi jejich těly stále zela mezera. Stačilo by málo, a mohl ji sevřít do náruče. „Slíbil jsi mi, že se mě už nedotkneš,“ zalapala po dechu Monet. Marcu slyšel, jak se jí zadrhl hlas. Viděl, jak se jí rozčileně zvedají a klesají prsa. Bylo jisté, že vůči němu není imunní, jak se mu snažila namluvit. Ne, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501253
JANE PORTEROVÁ
byla vnímavá k jeho blízkosti stejně citlivě jako on k její. „Vždyť se tě nedotýkám,“ zasípal a sklonil se níž. Vnímal, jak z Monetina těla vyzařuje teplo. Vzduch mezi nimi se tetelil horkem a sexuálním napětím. Marcu se cítil zpitý žádostí. „Jen tu tak stojím.“ Monet ztěžka polkla. Marcu viděl, jak se jí přitom na něžné šíji pohnul sval. Oči jí zářily tak jasně, že v nich na jantarovém pozadí zřetelně viděl třpyt zlatého prachu. Měkké a hebké rty se jí neznatelně chvěly. Vyhlížely tak lákavě, tak sladce… Co kdyby ji znovu políbil? Tentokrát pořádně, hluboce a vášnivě… „Vím, co chceš udělat,“ ozvala se Monet zastřeným hlasem, který v Marcuovi okamžitě vyvolal myšlenky na hřích a sex. Jak by se oběma s rozkoší oddal! „Vím, že to víš,“ poznamenal. „Ale zatím jsem to pořád neudělal.“ I jeho hlas zněl ochraptěle. Opřel se o stěnu lokty a přiblížil hlavu k Monet ještě blíž. Sklonil ji tak nízko, že na svých rtech cítil její dech. Smysly mu opájela její vůně. Bylo to sladce trýznivé. Upíral zrak na Monetina ústa. Byl uchvácený jejich tvarem. Zvláště ho zaujal plnější spodní ret. Připadal mu dekadentní a neskutečně smyslný. Zatoužil po něm přejet prstem, polaskat ho, a nejen ten… Nechápal, proč je Monet jediná z žen, která ho tak fascinuje. Vždycky tomu tak bylo. Dokonce ještě na Sicílii. Nedávalo to smysl. Monet zrudly tváře do svůdného nachu. Kousala se do rtu – právě do toho, který Marcua tolik přitahoval. „Nechováš se podle pravidel,“ špitla. „Podle jakých pravidel?“ Monet zavřela oči a trhaně se nadechla. „No právě, úplně jsi na ně zapomněl.“ Marcuova erekce byla na hranici bolesti. Zapřel 100 Ukázka elektronické knihy