JANE PORTEROVÁ
„Měla jsi mi říct, že jsi otce slyšela,“ poznamenal úsečně. „Konfrontovat mě…“ „To by nemělo smysl,“ oponovala Monet hořce. „Co bys udělal? Popřel to? Nebo mi vysvětlil, že jsem si jeho slova špatně vyložila? Jenže to by nebyla pravda. Dobře vím, že to, co říkal, tak skutečně myslel. Na tom však teď už nezáleží… Důležité je to, aby ses dal do pořádku – kvůli dětem. Musíš se konečně vyrovnat s Galetinou smrtí, odpustit si, že jsi u ní nebyl, když umírala. Nemůžeš přece ovlivnit všechno. A hlavně musíš milovat své děti, dát jim najevo, že je máš rád. To za tebe nikdo neudělá. Tvoje děti nepotřebují novou mámu. Potřebují tátu, který se jim bude věnovat. Vím, že kdyby ses přestal pořád ohlížet do minulosti a soustředil se na přítomnost, byl by z tebe ten nejlepší táta na světě. Tvoje děti jsou úžasné. Chytré, hodné a velmi vnímavé. Jsou prostě dokonalé, jen potřebují někoho, kdo je bude milovat a trávit s nimi čas. Proč to nemůžeš být ty?“ Marcu jí naslouchal, a kdyby to šlo, svíjel by se jako bezmocná žížala. Monetina slova pronikala pečlivě zbudovanou ochranou, kterou kolem sebe vystavěl, aby se uchránil citových zklamání. „Nechápu, proč tě vůbec poslouchám,“ zavrčel. „Pak tedy odejdi. Tohle je můj pokoj. Klidně běž. Já tě tu nedržím.“ „Jen mě provokuješ.“ „Odmítáš vidět, co máš přímo před nosem!“ Marcu se zvolna vydal k ní. „Tím myslíš sebe?“ zaútočil. Monet stejně pomalu ustupovala, aby si mezi sebou a jím zachovávala bezpečnou vzdálenost. „Ne,“ odsekla. „Myslím tím tvoje děti!“ Monet se při couvání musela vyhýbat nábytku. Co nevidět měla být u stěny. Pak už neměla, kam by ustoupila. „Svádíš to na děti, ale přitom je to úplně 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501253