Jedenáct padesát osm. Dvaadvacet stupňů. Vypnula klimatizaci. Stáhla okénko. Nechala se pohltit teplem. Připadalo jí v pořádku, že se potí. Když končila ta dusná srpnová noc, kdy Buddy Waleski umřel, měly Leigh i Callie šaty promáčené krví a potem. Buddy pracoval na stavbách, tedy aspoň to tvrdil lidem. V maličkém kufru jeho corvetty byla bedna s nářadím a v ní kleště a kladivo. V kůlně na dvorku našly celtu, lepenky a plastovou fólii a také obří mačetu, která visela na háčku z druhé strany dveří. Nejdřív Buddyho překulily na fólii. Pak zaklekly a vydrbaly krev. Z kuchyňského stolu a židlí vytvořily kolem těla improvizovanou vanu. Každičká následující vteřina se Leigh nesmazatelně vryla do paměti. Odlupování kůže pomocí ostrých nožů. Sekání do kloubů mačetou. Mlácení zubů kladivem. Strhávání nehtů kleštěmi pro případ, že by pod nimi zůstala Calliina kůže. Seřezávání prstů břitvou, aby nešly sejmout otisky. Obrovské množství bělidla, aby odstranily veškeré zbytky DNA. Střídaly se, protože to bylo náročné nejen psychicky. Rozřezat obrovské tělo a nacpat kusy do černých plastových pytlů z nich vysálo poslední zbytky fyzických sil. Leigh měla celou dobu zaťaté zuby. Callie pořád dokola opakovala stejná slova, která Leigh dováděla k šílenství: Jestliže chcete telefonovat, zavěste a zkuste to znovu… Je-li to naléhavé… Leigh si v duchu opakovala s ní: Je to moje vina, je to všechno moje vina, je to moje vina… Leigh bylo třináct a Trevorovi pět, když začala u Waleskiových hlídat. Někdo jim ji doporučil. První večer jí Linda udělala zdlouhavou přednášku o tom, jak je důležitá spolehlivost, a pak ji donutila nahlas přečíst seznam nouzových čísel u telefonu v kuchyni. Toxikologie. Hasiči. Policie. Pediatr. Lindino číslo do nemocnice. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501114