než se nechtě narodil, že tu stejně není. Měl na krku velkou jizvu, která mu zůstala potom, jak se nabodl na drátěný plot. Hodně se potuloval po vesnici, nejen po Bólu a Świętech, vídávali ho i v Pogrzebech, Rutce či Opace. Toulal se celé dny, občas někomu v zahradě ojedl keříky, občas mu něco dali domácí. Jizva na světlé kůži kontrastovala se špinavými šmouhami na krku. Jeho matka z něho byla věčně nervózní. Když se narodil, zlomila mu ruku. „Věčně zlobil jak čert,“ říkávala. Měl pět roků a velmi špatně vyvinutou řeč. Občas si chodíval hrát k Dorotě. Nechtěli jsme ho brávat s sebou, ale Dorota ho bránila. Jednou ukradl paní A. v Grabowci slepici. Přinesl ji matce na oběd. Ta ji uvařila a potom ho zbila, protože ona zloděje doma trpět nebude. Strašně ho nechtěla. Poprvé v životě jsem se setkala s tím, že někdo nechtěl dítě, že mu bylo na obtíž. Jeho matka žila sama. Maciejův otec od nich odešel, prý za prací do Białystoku, ale víckrát se neozval ani nevrátil. O nenávratech mužů vždycky vznikalo hojně písniček, málokdy se zpívalo o ženách, které odešly. Protože mnoho jich doopravdy odejít nemohlo. Dorotina máma odešla. Taky nikdo nevěděl kam. Dorotin otec to prý věděl, ale nikomu to neřekl, Dorota s mámou nebyla v kontaktu. Tady nepomáhal ani kocourník, ani prosby, ani výhrůžky. Ani krev, co prý není voda, neměla dostatečnou konzistenci na to, aby ji přiměla vrátit se. Občas Dorotě k narozeninám přišel nějaký balík, to bylo vše.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501094
Maciej nedostával dárečky, jeho matka opravdu neměla kam odejít. Neměla zuby, a pokaždé když vylévala pomyje prasatům, dělala to s nevídanou zlostí. Všechno dělala s hněvem, její chůze byla hlučná a dunivá, stále si něco zlostně mrmlala. Jsou lidé, kteří ráno vstávají se zaťatými zuby a v noci jimi skřípou. Myslí si, že je postihlo všechno špatné, že by se jim měl někdo omluvit, vykoupit je. Celý jejich život je jako prášení koberce. Zoufale do něj mlátí, a stále se z něho bude prášit. Buší silně a zlostně a čekají, že se něco změní. Tak to bylo taky s malým Maciejem. Říkala, že ji Hospodin potrestal. Tolik jich už potrestal, že kdyby tomu tak vskutku bylo, tak by to časově nestíhal. Nebylo možné, aby všechny trestal, občas mezitím učinil nějaký zázrak a ještě lidem dohlížel na jejich životy. Chlapec vůbec nereagoval na své jméno, občas hleděl do dálky a zuřivě sebou mlátil o zem. Rozebíral hračky, byl trochu destruktivní. Ne že by nějaké měl, ale stačilo, aby dostal starý porouchaný xylofon a za chvíli ho změnil k nepoznání. Nejraději si hrával s kamínky anebo se dřevem, všechno pečlivě skládal do řad, vytvářel pravidelné řádky či kruhy, jako by jediný v tom viděl význam. Někdy zuřivě třískal brankou a vozil se na její klice jako malá visící opice. Pawla mu otevřela branku. Viděla, že se před ní skrývá, tak položila talířek s čokoládovými sušenkami na zídku a odešla. Snědl je všechny. Šeptucha z Rybol jediná doopravdy šeptala. Měla pěknou duši, usmívaly se jí oči.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501094
Žila v barevné dřevěnici vedle zděného domu na prodej. Tabule s telefonním číslem tam stála už několik let, od chvíle, kdy původní obyvatelé odešli za prací do Anglie. V Podlasí se domy nekupovaly. Občas se tam dědily nějaké pozemky, na nichž si dědici z měst postavili chalupy, ale jinak se o život tam nikdo nepral. „Vy jste paní šeptucha?“ ptali se jí lidé a ona se pokaždé nahlas zasmála. Neodpovídala na to, jenom je pozvala do svého domu, kde v okenicích trůnily muškáty, to byl její poznávací znak. Otáčely barevné hlavy s hebkými květy a někdy se potichu smály. Jako ona. Na dvoře byly rozházené hračky jejích vnoučat a uvnitř vyšívané gobelínové obrazy. Isus Christos na Olivové hoře. Vázy s květy a tkané koberce. Tmavý dům se sekretářem, nahoře stály fotky ze svateb. Její vlastní i její dcery. Silvestrovské fotky vnuků s plyšovými zajíčky u papírových replik hradu. O svých dětech a vnoučatech však mluvila, pouze když jste se jí zeptali. Stejně tak o daru léčivého šeptání. „Mohla to zdědit jedině nejstarší anebo nejmladší, ne prostřední. No a my máme nejstaršího bratra, já jsem nejmladší.“ Po celou dobu se usmívala. Proto jí kvetly muškáty, proto neměla problém zazimovat kvítka, máloco jí uhynulo. „Nevyzouvejte se,“ říkala návštěvníkům, usadila je na divan a z kuchyně nosila svěcenou vodu a posvěcenou slámu. Občas lidi hladila po hlavě a přitom šeptajíc odříkávala pasáže z Bible. „Paní má nemocné nervy,“ říkávala často. Ikona Matky, které nosila květy, se pousmála a pozvedla malého Isusa, kterého držela na rukách.
100 Ukázka elektronické knihy