inspektor zachytil jen několik závěrečných slov: „Mario, odpusť mi.“ „Jste v pořádku, pane Stewarde? Já vím, že onu… tragickou vzpomínku máte stále před očima, a musím říci, že vás plně obdivuji. Jste pro mne hrdina, ano, udělal jste maximum, více už udělat nešlo, ale… přesto pár věcí, tak zcela nechápu. Můžu mít ještě několik otázek, pane Stewarde? Cítíte se dobře?“ Mihotavé světlo svíček, vytvářelo na světlých stěnách pokoje prazvláštní stíny. Starý muž se stále díval na jedno jediné místo a inspektora jako by zcela ignoroval. „Snad tu elektřinu brzy spraví, mám někoho zavolat? Jste v pořádku?“ zeptal se znovu inspektor. „Zavolám raději paní Gardnerovou, ano?“ Až po této větě se místností rozlehl rázný hlas: „Ne, ne… nikam nevolejte!“ A po chvíli Steward už tišším hlasem dodal: „Teď už jsem zbyl jenom… já. Klid… chlapče, klid. Ano, vše je… jak má být, jen… jen jsem se zamyslel. Nepříjemných vzpomínek se člověk jen tak lehce nezbaví. A víte, chlapče, která vlastnost člověka nejvíce dehonestuje? Předstírání… někdy se mně zdá, že všichni žijeme na jednom velkém jevišti. Ach, promiňte, jsem už starý člověk, nezlobte se… cítím únavu. Snad přece jen někdy příště, ano?“ „Jistě, jistě, jen jsem se chtěl ještě zeptat, jak to bylo s tím klíčem, a kde bylo ohnisko požáru? Jak se dostal Gordon do chaty? Měl náhradní klíč? A kde ho vzal? U vás v domě? Říkal jste přece, že vás kdysi navštěvoval, ne? A ten krb byl hodně poškozen? A zahlédl jste někde během toho požáru Gordona? Musel tam přece někde být. A kde byly ty barvy, kterými jste chtěl natírat. Venku? A co ty výstřely?“ Muž na vozíku jen lehce pokyvoval hlavou, ale nijak nereagoval. „Promiňte, pane Stewarde, máte pravdu, necháme to na příště,“ pokrčil rezignovaně detektiv. „Ach, příteli, netrapte mě už, prosím. Věřte mi, že je těžké s tím žít. Vyšetřování dávno skončilo a výsledek znáte. Byl pouze jeden viník, Johne… jen jeden! Rozumíte mi?“ Oči plné slz se zadívaly na inspektora. „Omluvte mě, dnes už nemůžu, opravdu… rád bych si odpočinul. Myslím, že jsem vám řekl vše podstatné. Děkuji za návštěvu, jste přesně takový, jak vás popsala Key. Bystrý, zvídavý, ale až moc… všetečný,“ starý pán na chvíli sklopil oči a pak tiše
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501076
dodal, „sbohem, Johne, a přeji vám hodně štěstí a mějte na mysli, že mozaika se skládá z mnoha dílků… z mnoha.“ Poté muž napřáhl popraskanou a chvějící se ruku a s inspektorem se rozloučil. Ten však přece jen neodolal a ve dveřích se ještě otočil: „Nevíte náhodou, kde jsou ti děti pohřebeni, pane Stewarde? A skutečně si nevzpomínáte, odkud byly? Ani na jedno jméno si nevzpomenete?“ Muž však neodpověděl, jen zavrtěl hlavou. Detektiv odcházel od jediného svědka, který mu měl jasně odpovědět na některé otázky, ale spíše měl pocit, že místo odpovědí mu mozek zahltilo několik dalších otazníků. Ano, Mike Steward měl bezesporu pravdu. Mozaika se skutečně skládá z mnoha dílků a on zná zatím jen nepatrný kousek. A ještě pár slov mu opakovaně rezonovalo v hlavě, když se vracel mokrými ulicemi domů: Zdá se mi, že žijeme na jednom velkém jevišti…
VII „Dobrý den, paní Hammondová, pojďte dál a posaďte se,“ štíhlý, postarší muž asketického vzhledu pokynul černovlasé ženě, usmál se a přívětivým hlasem pokračoval, „tak, jak jste zatím spokojena s novým místem? Je mi jasné, že nemůžeme konkurovat hlavnímu městu, ale… snažíme se. Vím, že asi je ještě příliš brzy na nějaké hodnocení nebo poznatky, spíše mne zajímá, zda něco nepotřebujete, nebo zda… přece jen, vybavení naší školy je poněkud skromnější, že ano? Ale, jak známo, za vším jsou peníze, ale tento rok by se mělo, jak už asi víte, zvýšit školné, tak budeme moci dokoupit určité vybavení. A co žáci, poslouchají? Ti jsou asi všude stejní, viďte? Máte poněkud mladší ročník, než jste byla zvyklá, ale i tak můžete porovnávat, ne?“ Konečně monolog ředitele školy Larryho Tysona skončil, žena se usmála a pokývala lehce hlavou. „Ano, to máte pravdu, pane řediteli, děti jsou všude stejní: výjimeční, průměrní i ti… lajdáci,“ řekla s úsměvem. „A ještě jednou děkuji za to, že jste mne přijali. A co se týká nějakých rozdílů, víte, když jsem začínala učit, byla moje první štace asi v té nejzapadlejší vsi v Crossbuchi. Tam se scházelo asi dvacet dětí a opravdu to nebyli žádní svatoušci, připadala jsem si jako ve
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501076
viktoriánské době, jen ty tělesné tresty… scházely, promiňte, pane řediteli.“ „Ano, rozumím, pak by asi ta podobnost byla dokonalá, viďte?“ Muž se snažil navodit evidentně příjemnou náladu. Usmál se, pohodlně se opřel o opěradlo, přehodil si nohu přes nohu a pokračoval v rozhovoru: „Četl jsem váš životopis, paní Hammondová. Jste velmi cílevědomá a učenlivá žena. Budu samozřejmě rád, pokud zpestříte svými nápady, nebo vhodnými podněty výuku. Ale jak se říká… odtud potud. Víte, rivalita, konkurence a závist ta kvete všude. Jistě ve velkém městě je vše ještě znásobeno a možná viditelnější, ale i na konci světa musí žít lidé se svými problémy, se svými sny i se svými mindráky. Naše oblast se vyznačuje určitým koloritem, jezdí k nám hodně turistů, všichni máme zájem, aby se zde cítili dobře, bezpečně, a aby i místní měli klid na práci, na své zájmy, koníčky, rodinu. Jistě mi rozumíte, nesnažíme se o nějaké výrazné změny, zákazy, příkazy a podobně. Našim cílem je, aby byla zachována určitá rovnováha, aby se zde lidé cítili bezpečně. Nechceme uměle vytvářet nějaké negativní nálady, vyvolávat paniku a strach. Víme, že všude něco je, nic není dokonalého, ale proč na to upozorňovat, že?“ Žena poněkud pozdvihla obočí. Až teprve nyní pochopila, proč si ji asi ředitel školy pozval. Svoje překvapení ani nezastírala. „Aha, ano… jistě, chápu vás, pane řediteli,“ zareagovala. „Asi narážíte na mého manžela, že? Musíte ho omluvit. To víte, skoro dvacet let u policie. To už člověk začne podezírat i vlastní babičku, že ho chce… zabít. Já s ním promluvím, slibuji.“ Místnosti se ozval docela vřelý a hlasitý smích. „Promiňte… líbíte se mi, paní Hammondová,“ muž si rukou uhladil černé neposedné vlasy, které mu padaly do čela a pokračoval, „myslím, že si budeme rozumět. Přeji hodně zdaru. A kdyby něco, dveře ke mně máte kdykoliv otevřené. Jo, abych nezapomněl, vzkázal mi seržant Harvey, že má policie zájem o naši kroniku. Je to docela rarita na naše poměry a zvyku. Ano, máme ji v archívu, může si pro ni kdykoliv přijít, ale všechno je, myslím na netu. Sám jsem na to dohlížel, no ale, když si to přeje naše policie? Nebo víte co, odpoledne čekám návštěvu šéfinspektora Bronsona a tu knihu mu předám, ano? Bude to alespoň trochu oficiální. Ale jak říkám, vše je na našich stránkách. Tak pozdravujte manžela, že mu držím palce ve vyšetřování.“
98 Ukázka elektronické knihy