16
Unést pravdu V Nekonečném příběhu musí Atrej projít zajímavou bránou: zrcadlem, které vidí, jaký člověk opravdu je. Těžká zkouška. Všichni (až na výjimky) chceme, aby si o nás lidé mysleli, že jsme charakterní, zajímaví, šikovní, chytří… prostě prima. Často si proto přibarvujeme skutečnost, a někdy dokonce lžeme, abychom se takovými jevili, případně abychom pro sebe získali nějakou jinou výhodu. Podobnou potřebu pak máme i sami v sobě: chceme se vnímat dobře a výzkumy ukazují, že se nám to daří: téměř všichni si o sobě myslíme, že jsme lepší (rozumnější, morálnější…) než ostatní. Logicky je to pochopitelně nemožné, vysvětlení spočívá v obranných mechanismech ega: naše nevědomí nás před nepříjemnou realitou chrání. Sami sobě lžeme.
Psychické obrany Jaké metody naše psychika používá, abychom se cítili navzdory realitě sami se sebou dobře?32 Popsaných mechanismů je více, uvádím pouze výběr: Agrese: nejlepší obrana je útok. „Jé, ty vypadáš, cha cha!“ zvolá Davídek (6) a ukazuje na pusu své sestry Lucinky (4). Lucinka neváhá a majzne ho rukou přes obličej. Julie (10) rozklízí nádobí, které myla její sestra Žofie (12): „Máš to tady špatně umytý,“ ukazuje jí zaschlou špínu na hrnci. „Hlavně, že ty ho meješ vždycky dobře! Skleničky vod tebe jsou tak hnusný, že se z nich štítim pít, abys věděla!“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501062