„Vždyť víš, že Lycanský král řekne jen to, co chce. Co zapadá do jeho záměrů. A i toho je málo. Těžko si udělat nějaký obrázek, co by dával smysl.“ „Zkusíme na to přijít. Pomůžu ti.“ Alzheimer nic neřekl. Jen se na mne bázlivě díval. „Proč neunesl Jane sám?“ „Doufal, že to nebude potřeba.“ „Nerozumím.“ „Myslel si, že když bude u mne, nebude ho nikdo s tvou dcerou spojovat. Tím pádem i s tebou.“ „Co tím sledoval?“ „No, Lycanský král tě chce zabít, Šterne. A prostě vyhovovalo by mu, kdyby s tím nebyl spojovaný. Aspoň takový jsem měl dojem.“ „Dojmy vynech. Jak si to představoval?“ „Předpokládal, že zmizíš z vězení. Odhadl, že pojedeš za svým strýcem. A doufal, že tě potká neštěstí.“ Potká neštěstí. Hezký eufemismus pro vraždu. „Mohl předpokládat, že se mu to nepovede.“ „Ano. To taky předpokládal. Ale říkal mi, že to zkusí. Že za to nic nedá.“ „Pouze tě do toho namočil.“ „Tak.“ „Jaké má další plány?“ „Nevím.“ „No tak.“ Alzheimer polkl. „Sebral mi Jane. Takže asi něco skrz ni.“ „Slyšel jsi někdy o vlaku, který má vědomí? O ocelovém monstru, kterému se vyhne i královské vojsko?“ Alzheimer zbledl. „Nevím…“ „Opravdu nevíš?“ „Šterne, já…“ „Slyšel jsem, že Lycanský král v něm ukryl Jane.“ Kdyby to šlo, tak se Alzheimer na židli ztratil. „Odkud to víš, Šterne?“ „To je jedno. Vím to. Co mi k tomu řekneš?“ Alzheimer si olízl rty. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501033