„Vždyť víš, že Lycanský král řekne jen to, co chce. Co zapadá do jeho záměrů. A i toho je málo. Těžko si udělat nějaký obrázek, co by dával smysl.“ „Zkusíme na to přijít. Pomůžu ti.“ Alzheimer nic neřekl. Jen se na mne bázlivě díval. „Proč neunesl Jane sám?“ „Doufal, že to nebude potřeba.“ „Nerozumím.“ „Myslel si, že když bude u mne, nebude ho nikdo s tvou dcerou spojovat. Tím pádem i s tebou.“ „Co tím sledoval?“ „No, Lycanský král tě chce zabít, Šterne. A prostě vyhovovalo by mu, kdyby s tím nebyl spojovaný. Aspoň takový jsem měl dojem.“ „Dojmy vynech. Jak si to představoval?“ „Předpokládal, že zmizíš z vězení. Odhadl, že pojedeš za svým strýcem. A doufal, že tě potká neštěstí.“ Potká neštěstí. Hezký eufemismus pro vraždu. „Mohl předpokládat, že se mu to nepovede.“ „Ano. To taky předpokládal. Ale říkal mi, že to zkusí. Že za to nic nedá.“ „Pouze tě do toho namočil.“ „Tak.“ „Jaké má další plány?“ „Nevím.“ „No tak.“ Alzheimer polkl. „Sebral mi Jane. Takže asi něco skrz ni.“ „Slyšel jsi někdy o vlaku, který má vědomí? O ocelovém monstru, kterému se vyhne i královské vojsko?“ Alzheimer zbledl. „Nevím…“ „Opravdu nevíš?“ „Šterne, já…“ „Slyšel jsem, že Lycanský král v něm ukryl Jane.“ Kdyby to šlo, tak se Alzheimer na židli ztratil. „Odkud to víš, Šterne?“ „To je jedno. Vím to. Co mi k tomu řekneš?“ Alzheimer si olízl rty. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501033
„Když to víš, tak proč se mne na to ptáš?“ „Chci to od tebe slyšet.“ „No… dobře. Schoval ji tam. Aspoň tak mi to řekl. Považoval to za chytrý tah.“ „Chytrý?“ „Ano. Myslí si, že tě ten vlak dostane. Že je mocnější než ty.“ Přemýšlel jsem. Znal jsem Lycanského krále. Ne osobně. Z doslechu. Co se ke mně doneslo, mi našeptávalo, že musí mít něco v záloze. „Co když ten vlak zvládnu? O tom jste nemluvili?“ „Mluvili.“ „A?“ „Je to hodně nepravděpodobné. Ale král říkal, že s tím musí počítat.“ „Takže se připravil.“ „Ano.“ „Nachystal další past.“ Alzheimer přikývl. „Jakou?“ „Když já…“ „Jakou?“ „Tvého bratra. Ternize.“ Tohle jsem nečekal. Už jen proto, že kdyby mne Terniz zabil, zemřel by také. Byli jsme propojeni. Spolu v životě, spolu ve smrti. „Můj bratr že by mne chtěl zabít?“ „Ano.“ „To je nesmysl. I když…“ Vzpomněl jsem si na to, co mi před časem říkal Scarabeus. „Terniz je ve Skotsku.“ „Co vím, tak je, Šterne.“ „Co dalšího ještě víš?“ „Nic jsem neslyšel.“ „Opravdu?“ Alzheimer se podíval do země. „Možná nějaké útržky.“ „Jaké útržky?“ „Já nevím…“ „Už zase nevíš? Mám to z tebe vymlátit?“ „Prý je tam ve vězení. Prý…“ „Ano?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501033
„Prý mu tam vymívají mozek.“ Takže i tohle je pravda. Věci, co spolu doteď zdánlivě nesouvisely, s konečnou platností zapadly do sebe. „Proč mu vymívají mozek?“ „No, aby poslechl rozkaz.“ „Rozkaz mne zabít?“ „Tak.“ „Slyšel jsem, že se z Ternize stal symbiot.“ Alzheimer se skoro usmál. „Taky jsem to slyšel. Lycanský král si myslí, že to odvede pozornost.“ „Od čeho?“ „Tak. Celkově. Informace se předávají. Některé jsou pravdivé, některé ne. Když to trvá dostatečně dlouho, málokdo se v tom nakonec vyzná.“ Terniz mi nešel z hlavy. „Co s ním přesně dělají?“ Teď se Alzheimer usmál doopravdy. „Prý ho učí mluvit s krysama. Je to samozřejmě nesmysl.“ „Opravdu?“ „Jistě. S krysama se nemluví. Krysy se zabíjejí.“ Chvíli jsem to zvažoval, ale dál jsem to nerozebíral. „A až bude Terniz připraven?“ „Pošlou ho na tebe. Až bude připraven, bude mu jedno, že spolu s tebou zemře i on. Tak jsem to slyšel.“ Odstoupil jsem. Rozhlédl se. Všichni pozorně naslouchali. Z kamenných obličejů nešlo nic vyčíst. Cítil jsem, že se toho asi víc nedozvím. Jen jsem ještě potřeboval rozhodnout, co s Alzheimerem. Zabíjet se mi ho nechtělo. Ale jen tak pustit taky ne. Pak jsem si uvědomil, že musím objasnit jednu věc. „Říkal jsi, že Dumas ve tvém vlaku je na ochranu.“ „Ano.“ „Tak proč jsi byl svázaný?“ Alzheimer se na mne nehnutě díval. „Napovím ti. Dumas byl poslední pokus mne dostat, než se pustím za tím idiotským vědomým vlakem. Je to tak?“ Alzheimer neochotně přikývl. „A tebe u toho obětovali.“ 100 Ukázka elektronické knihy