V jednu v noci se vrátil starý Kien s Canem. Chvíli nato dorazili i Doai a Kham. Seděli pak společně u jídla a pití až do tří hodin. Zalehli sotva na půl hodiny, protože bylo třeba vstát a pokračovat, zběžně se opět poklonit předkům a znovu usednout ke stolu. V osm hodin ráno starý Kien řekl: „Jdu popřát k Novému roku sousedům, Can a Sinh půjdou se mnou. Khieme, dej mi trochu peněz, abych jim mohl dát přání.“ Starý Kien a Can se ženou odešli. Starý Kien měl na sobě pracovní kalhoty a teplý kabát, na hlavě ušanku. Can si oblékl vojenskou uniformu nižšího důstojníka, kterou si koupil na svátečním trhu a v jejímž rukávu zela dírka propálená cigaretovým popelem. Sinh si na sebe vzala manšestráky a německou péřovou bundu. Kham řekl: „Vypadáš, Sinh, jako královna.“ Také od sousedů přišli přát k Novému roku, uvítal je Doai. Když si popřáli, usedli k čaji a dali se do klábosení. Doai řekl: „Promiňte, ale ani nevím, kolik je u vás v domě lidí, a jak se vlastně všichni jmenujou.“ Soused se dal do smíchu: „To já o vás taky nevím.“ Doai se rozpovídal: „Kdysi měli zloději pravidlo, že nesmějí okrást čtyři druhy lidí: za prvé své sousedy, za druhé své přátele, za třetí lidi, v jejichž domě se drží smutek, a za čtvrté ty, kteří naopak prožívají nějakou šťastnou událost. Kdybych já byl zlodějem, asi bych ta pravidla porušil.“ Soused se zasmál: „To mé děti taky.“ Dopili a rozešli se. Na odchodu sousedův syn řekl: „Na to, že má tenhle Doai vzdělání, mluví dost lehkomyslně.“ Soused přitakal: „Páté přes deváté.“ Tři první dny nového lunárního roku uplynuly, na ulicích se všude válely zbytky vypálených petard. Kdekomu se zdálo, že Tet zase uběhl příliš rychle. Jenomže – který den neubíhá moc rychle?
/ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500847
6. Večer Na konci března přestala Sinh menstruovat, měla chuť na kyselé, občas i zvracela, tělo jako by měla ztuhlé. Bylo nabíledni, že čeká dítě. V pátém měsíci starý Kien onemocněl, nejdřív se zdálo, že to není nic vážného, ale s každým dnem se to zhoršovalo. Nejprve starý Kien viděl rozostřeně, potom dvojitě, takže místo aby vešel do dveří, vrážel do zdi. To už se všichni začali znepokojovat a odvedli ho do nemocnice. Lékař diagnostikoval narušenou funkci nervů a dal mu pít vitamin B6. Řekl jim: „S nervy je to takhle: dva se spojily, proto vidí zdvojeně a plete si jedno s druhým.“ Can se zeptal: „Co se s tím dá dělat, pane doktore?“ Doktor řekl: „Lékařská věda to teprve zkoumá.“ Když ležel starý Kien týden, zrak se mu zakalil. Doai prohlásil: „Mám dojem, že to špatně diagnostikovali.“ Zašel za známým, který pracoval na klinice východní medicíny. Ten mu řekl: „Tady západní medicína nic nezmůže. Přiveď otce sem.“ Doai se tedy vrátil do nemocnice a poprosil lékaře, aby umožnili jeho přestěhování na kliniku. Doktor řekl: „Pokud ho odvedete, už se sem nevracejte.“ Starého Kiena léčili podle tradiční medicíny, ale ani to nepomohlo, zhubl a cítil silné bolesti hlavy. Až desátého měsíce zjistili, že má mozkový nádor. Lékaři oznámili: „Když to necháme, zemře, budeme-li ho operovat, při troše štěstí by mohl přežít.“ Can svolal rodinu a řekl: „Co uděláme? Od chvíle, co táta zalehl, nás to stálo už spoustu peněz.“ Načež otevřel zápisník s účty a četl: „Khiem přispěl jedenkrát tisícem, jedenkrát osmi tisíci, jednou pěti tisíci. Doai přispěl jedenkrát stovkou, jednou šedesáti, jednou dal / 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500847
tisíc sto. Kham přispěl jedenkrát třemi sty, ale toho dne, co jsem ho poslal s tisícovkou pro lék k léčiteli Toaiovi, utratil jen pět set a zbylých pět set by měl mít u sebe. Jinak za jídlo jsme utratili… a ještě… Všechny výdaje jsou tu zapsané…“ Doai řekl: „Myslím, že táta už má svý roky, když ho operují, nebude to o moc lepší, možná by bylo lepší ho nechat umřít.“ Ton se rozeštkal. Can se zeptal: „Jaký je tvůj názor, Khame?“ Kham řekl: „Rozhodněte to vy, já budu souhlasit.“ Can vyzval Khiema: „A ty, proč mlčíš?“ Khiem opáčil: „A jak bys rozhodl ty?“ Can na to: „Právě o tom přemýšlím.“ Doai se znovu ozval: „Jen ztrácíme čas, hernajs. Kdo souhlasí, aby táta zemřel, ať zvedne ruku, já hlasuju pro.“ V den, kdy starému Kienovi operovali mozek, šli všichni, kromě Sinh a Tona, hned do nemocnice. Celá operace trvala čtyřicet dva minut. Seděli v čekárně a Doai řekl Khamovi: „Potíž je hlavně v tom, že nenapsal ani závěť, jak si pak budeme dělit majetek?“ Kham na to: „Náš Can je starej chamtivec, my skončíme na ulici.“ Doai řekl: „Příští rok si vezmu My Trinh, tatík Světýlko nám slíbil tael zlata. Řekni, stačí jeden tael na koupi domu?“ Kham odpověděl: „Kdybych ten tael dostal já, hned z něj nadělám taelů několik.“ Doai řekl: „Jo, mít tak podnikatelský čuch! K čemu jsou člověku nějaké literární nebo umělecké sklony?… Nic z toho není.“ Can zašel za doktorem. Po chvíli vyšel a potřásl hlavou: „Doktor říká, že zhruba za měsíc si můžeme tátu vzít domů.“ Když potom jednoho dne vedli starého Kiena domů, měl obvázanou hlavu, na otázky nereagoval a měl skelný pohled. Doma mu Sinh obvazy sundala. Starý Kien měl hlavu vyholenou na kůži. Vyčnívala z ní boule velikosti slepičího vejce. Půl měsíce poté už byla velká jako půl grapefruitu, a když na ni člověk zatlačil / 100
Ukázka elektronické knihy