V jednu v noci se vrátil starý Kien s Canem. Chvíli nato dorazili i Doai a Kham. Seděli pak společně u jídla a pití až do tří hodin. Zalehli sotva na půl hodiny, protože bylo třeba vstát a pokračovat, zběžně se opět poklonit předkům a znovu usednout ke stolu. V osm hodin ráno starý Kien řekl: „Jdu popřát k Novému roku sousedům, Can a Sinh půjdou se mnou. Khieme, dej mi trochu peněz, abych jim mohl dát přání.“ Starý Kien a Can se ženou odešli. Starý Kien měl na sobě pracovní kalhoty a teplý kabát, na hlavě ušanku. Can si oblékl vojenskou uniformu nižšího důstojníka, kterou si koupil na svátečním trhu a v jejímž rukávu zela dírka propálená cigaretovým popelem. Sinh si na sebe vzala manšestráky a německou péřovou bundu. Kham řekl: „Vypadáš, Sinh, jako královna.“ Také od sousedů přišli přát k Novému roku, uvítal je Doai. Když si popřáli, usedli k čaji a dali se do klábosení. Doai řekl: „Promiňte, ale ani nevím, kolik je u vás v domě lidí, a jak se vlastně všichni jmenujou.“ Soused se dal do smíchu: „To já o vás taky nevím.“ Doai se rozpovídal: „Kdysi měli zloději pravidlo, že nesmějí okrást čtyři druhy lidí: za prvé své sousedy, za druhé své přátele, za třetí lidi, v jejichž domě se drží smutek, a za čtvrté ty, kteří naopak prožívají nějakou šťastnou událost. Kdybych já byl zlodějem, asi bych ta pravidla porušil.“ Soused se zasmál: „To mé děti taky.“ Dopili a rozešli se. Na odchodu sousedův syn řekl: „Na to, že má tenhle Doai vzdělání, mluví dost lehkomyslně.“ Soused přitakal: „Páté přes deváté.“ Tři první dny nového lunárního roku uplynuly, na ulicích se všude válely zbytky vypálených petard. Kdekomu se zdálo, že Tet zase uběhl příliš rychle. Jenomže – který den neubíhá moc rychle?
/ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500847