dřeva a řezbářské nástroje se válely všude po domě. Večer je nechával tam, kde s prací skončil, a ráno se k nim vracel. Celý dům voněl dřevem. Teď byl začátek září a on si hned ráno vynesl židli ven. A vzal si s sebou i nože a dláta a kusy lípy. Sedne si na zápraží a udělá pár figurek. Venku na světle se mu pracovalo nejlíp. Slunce příjemně hřálo a on se zahleděl na louku za plotem. Měl by ji ještě posekat, na otavy sice už bylo pozdě, ale počká, až odkvete. Ve vysoké trávě zahlédl vratič a chrpu, o kousek dál netřesk, u zídky řebříček, kominíček a třezalku. Našlo by se tu i mnoho dalších rostlin, ale ty už Pavel pojmenovat neuměl. Blanka ty kytky poznala skoro všechny. Kvůli ní tu louku nechával vždycky dlouho nesečenou. Ani teď ji ještě neposeká. Seděl na židli, víčka mu pozvolna klesla a on začal klimbat. Než se stihl propadnout do spánku, uslyšel zaskřípat štěrk pod koly, vzápětí bouchly dveře auta, pak branka a nakonec se ozvalo několik hlučných mužských hlasů. „My se za tebou vlečem a ty tu chrníš na slunci.“ Pavel rozlepil oči. Znal je všechny. Byl tu Aleš, Vojta, Martin, Alois i Toník. Jeho lesácká parta. „Nespím, vyřezávám,“ ohradil se Pavel. „To vidím,“ ukázal Aleš na neobrobený kus dřeva. „Ale když jsi ještě nezačal, pojď s námi na směnu…“ „Kácet? Teď? To mi nadosmrti stačilo,“ vydechl. „No dyť já vim,“ poplácal ho Aleš smířlivě po rameni. „Ty už vždycky jen v klidu mízy. Už máš na vybranou…“ zasmál se. „Ale kdyby sis to náhodou rozmyslel…“ „Nikdy,“ ohradil se Pavel.
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500784