Nikdo mi neříká, co mám dělat ani kam mám jít. O všem si rozhoduju sám. Později vyzvednu zákazníky v Roppongi. Dva chlápky a jednu holku. Muži mají černá kvádra a bílé košile — zjevně pracují v kanceláři. Dívka vypadá trošku jinak. Má na sobě růžový svetřík a krémově bílé kalhoty. Ten růžový svetr mi připomene tu dámu, kterou jsem vezl dnes dopoledne — růžo vou barvu kvítků sakury na jejím kimonu. Ale tahle dívka je mladší a vlasy nosí stažené do ohonu. První chlápek a dívka nasednou tiše — on má na sobě sako a vypadá pěkně a upra veně, vlasy má učesané rozumně, nemá je nagelované do špiček, jak to teď někteří mládenci nosívají. Druhému chlápkovi to trvá o něco déle, protože hlasitě nadává komusi, kdo stojí o kus dál na ulici. Když konečně nasedne, vidím, že si sundal sako a košili má vytaženou z kalhot. Přímo pod náprsní kapsou se mu skví skvrna od sójovky. Chudák holka je lapená mezi nimi. „Na Šibuju,“ houkne ten neupravený chlápek. „Ne,“ namítne ten druhý. „Promiň, Rjú. Já končím. Už žádné pití. Jedu domů.“ „Ale no tak, Makoto! Nebuď labuť! Kjóko, ty přece chceš dál pít, ne?“ „No, už jsem toho pro dnešek vypila dost…“ namítne dívka. „Nesmysl! Noc je ještě mladá! Řidiči, odvezte nás na Šibuju.“ „Rozumím.“ Vyrazím směrem k Šibuji, ale něco mi říká, že tahle jízda bude složitá. Když se vám v taxíku sejdou tři opilí lidé, obvykle dojde k hádce. „Do kterýho baru pojedem?“ ptá se ten opilý, kterému říkají Rjú. „Dochází mi hotovost,“ řekne ten druhý, Makoto.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500783
„Řidiči, berete karty?“ zeptá se Rjú. „Ano,“ odpovím. „Ale kdyby to šlo, raději bych hotovost. Firma totiž trvá na tom, abych poplatek za převod platil ze svého.“ „Žádnej problém. Zavezete nás k bankomatu? Stejně si potřebuju vybrat.“ „Samozřejmě.“ Zastavíme u bankomatu a Rjú vystoupí z taxíku s kreditní kartou pevně sevřenou v prstech. Druzí dva zůstanou sedět a šeptají si. „Jak se ho zbavíme?“ ptá se Makoto. „Ach bože,“ řekne ta dívka, Kjóko. „Já nevím. Když se opije, je s ním hrozná pruda.“ „Co kdybychom vystoupili dřív někde u stanice metra? Pak bychom mohli jet metrem někam jinam. Třeba můžeme vyrazit do Čiby?“ „Perfektní nápad.“ „Pane řidiči, můžete nás vysadit dřív u nějakého metra a až pak odvézt našeho kamaráda na Šibuju?“ zeptá se Kjóko hlasitěji. „Není problém.“ Nemůžu si pomoct, z tohohle ještě budou potíže — před námi je nebezpečí. Částečně bych jim všem rád řekl, ať se laskavě chovají jako dospělí a domluví se mezi sebou. A mně pak ať jasně řeknou, co chtějí. Možná že v New Yorku, kde žije Rjóko, se taxikáři můžou ozvat a něco říct, ale tady v Japonsku odjakživa platí, že zákazník je bůh. A jak bych mohl nějakému božstvu nakazovat, co má dělat? Rjú znovu nasedne a nemotorně si nacpe svazek deseti tisícových bankovek do peněženky. „Tak jo! Jedem se bavit!“
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500783
Blížíme se ke stanici metra a já ty tři pozoruju ve zpětném zrcátku. Makoto sahá do kapsy a vytahuje další bankovky. „Na, to by mělo stačit,“ řekne a podává je Rjúovi. „Na co?“ ptá se Rjú. „My tady vystupujem,“ vysvětlí mu Makoto. „Jak to myslíš? Kam jdete?“ Zastavím před stanicí metra a otevřu dveře na Makotově straně. Vyklouzne jako první a Kjóko za ním. Stojí hned vedle něj, ale nedotýkají se. „Kam jdete?“ opakuje Rjú. „Domů,“ řekne Kjóko. „Já myslel, že se jdeme napít na Šibuju?“ zakňourá Rjú. „Řidiči, díky, tak já si taky vystoupím.“ Rjú mi začne strkat peníze. Napůl se po nich natáhnu, ale pak odvrátím tvář. „Ne, Rjú,“ řekne Makoto. „Jeď domů.“ „Fajn.“ Vrací peníze Makotovi. „Vem si to zpátky. Nechci to.“ „Neblázni. Jen si to vezmi. Můžeš si dát na Šibuji drink a pak jet domů.“ „Nepotřebuju to. Mám svý vlastní prachy.“ „No když myslíš…“ Makoto si vezme peníze zpátky. Rjú se mračí. „Uvidíme se zítra,“ řekne Kjóko. Usměje se na něj a zamává. „Pro mě za mě,“ utrousí. A pak zavřu dveře taxíku a vyrážíme na Šibuju. „Parchanti zasraný,“ mumlá si Rjú pro sebe na zadním sedadle. „Zrádci podělaný.“ Mlčím. S opilci mám spoustu zkušeností. Nejen v práci, ale i doma — poradil jsem si s Ičiróem, když vyváděl nejhůř. Tohohle chlapa zvládnu taky. „Doprdele.“ Zapnu Cata Stevense. Třeba ho to rozveselí.
102 Ukázka elektronické knihy