Nikdo mi neříká, co mám dělat ani kam mám jít. O všem si rozhoduju sám. Později vyzvednu zákazníky v Roppongi. Dva chlápky a jednu holku. Muži mají černá kvádra a bílé košile — zjevně pracují v kanceláři. Dívka vypadá trošku jinak. Má na sobě růžový svetřík a krémově bílé kalhoty. Ten růžový svetr mi připomene tu dámu, kterou jsem vezl dnes dopoledne — růžo vou barvu kvítků sakury na jejím kimonu. Ale tahle dívka je mladší a vlasy nosí stažené do ohonu. První chlápek a dívka nasednou tiše — on má na sobě sako a vypadá pěkně a upra veně, vlasy má učesané rozumně, nemá je nagelované do špiček, jak to teď někteří mládenci nosívají. Druhému chlápkovi to trvá o něco déle, protože hlasitě nadává komusi, kdo stojí o kus dál na ulici. Když konečně nasedne, vidím, že si sundal sako a košili má vytaženou z kalhot. Přímo pod náprsní kapsou se mu skví skvrna od sójovky. Chudák holka je lapená mezi nimi. „Na Šibuju,“ houkne ten neupravený chlápek. „Ne,“ namítne ten druhý. „Promiň, Rjú. Já končím. Už žádné pití. Jedu domů.“ „Ale no tak, Makoto! Nebuď labuť! Kjóko, ty přece chceš dál pít, ne?“ „No, už jsem toho pro dnešek vypila dost…“ namítne dívka. „Nesmysl! Noc je ještě mladá! Řidiči, odvezte nás na Šibuju.“ „Rozumím.“ Vyrazím směrem k Šibuji, ale něco mi říká, že tahle jízda bude složitá. Když se vám v taxíku sejdou tři opilí lidé, obvykle dojde k hádce. „Do kterýho baru pojedem?“ ptá se ten opilý, kterému říkají Rjú. „Dochází mi hotovost,“ řekne ten druhý, Makoto.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500783