Krev pro rusalku
„Kdokoliv, sakra! Sousedka, pošta, Danina matka.“ Nemluvila s Danou už léta, od doby, co se dcera rozhodla zahodit slibnou právnickou kariéru a nastoupit k Centrále, ale co kdyby si zrovna na dnešek naplánovala usmíření? Léto se otočila a pomalu prošla předsíní, konzerv si ani nevšimla. Z konce copu jí po zádech stekla kapka vody, sklouzla mezi lopatkami a zmizela pod šaty. Když jsem si uvědomil, jak na ni zírám, v duchu jsem si dal pár facek a šel za ní. Okno bylo dokořán, záclona se nadouvala v odpoledním vánku. Přešel jsem pokoj a okno zavřel. Pak jsem si všiml, že na pohovce pod ním leží jednooká bílá kočka a pozoruje mě. Daniela kočku neměla. „Co je to?“ Léto se ohlédla. „Grălica.“ Musel jsem se tvářit tak nevěřícně, že dodala: „To znamená Hrdlička. Je to staroslověnsky. Líbí se mi, jak to zní.“ „To je mi asi úplně u prdele. Co tu dělá?“ „Většinou jen spí.“ Ani tentokrát jsem nepochopil, jestli to myslí vážně. „Jak se sem dostala?“ „Přinesla jsem ji.“ „Abys ji mohla… sníst?“ „Ne. Nechám si ji.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500682
Kristýna Sněgoňová
„Víš co?“ Povzdechl jsem si. „Jdi se radši převléct.“ Léto poslechla a zmizela v ložnici. Dokud byla se mnou, kočka potichu předla, teď přestala a místo předení začala mrskat ocasem. Byla hubená, srst měla zažloutlou, jediné oko kalné, a kdyby mi Léto řekla, že ji našla v době, kdy se hrabala v brněnských sračkách, nedivil bych se. Zkusil jsem ji z pohovky shodit a ona se nahrbila a začala prskat. „Šeredo blbá.“ Léto se na prahu ložnice objevila v pleteném kabátu, který jsem si nepamatoval. Kočka seskočila na zem a propletla se jí mezi kotníky, drsnou srst na zádech ještě pořád naježenou, oko vypoulené, jako by mě obviňovala, že jsem se ji pokoušel nacpat zpátky do kanálu. „Kdes vzala ten kabát?“ zeptal jsem se. „Nevracela ses k sobě, že ne?“ „Co myslíš, že tu celou dobu dělám?“ „Jíš kočky?“ „Chodím ven.“ „Chodíš ven?!“ „Jsem opatrná,“ ujistila mě. Prudce jsem se nadechl. „Proto lidem otvíráš takhle?“ „Žádní tu nezvoní.“ „Nechci, abys chodila ven. A nechci, aby ses ukazovala takhle… v téhle… jako víla.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500682
Krev pro rusalku
Léto zavrtěla hlavou. „A já už nechci pít kuřecí krev. Nestačí mi, když se musím proměňovat na tak dlouho. Bolí to.“ „Já vím, proto jsem ti něco donesl,“ vzpomněl jsem si. „Nechal jsem to v předsíni.“ Léto překročila kočku a šla se podívat. Já si zatím promnul obličej a pokoušel se nevnímat Danielin stín ve všem kolem sebe – v závěsu v oblíbené zelenomodré barvě, který si sama ušila, v zarámovaném diplomu z práv na zdi i v deskách s Elvisem, co si nedávno koupila a možná ani nestihla poslechnout. Mezi deskami byla zasunutá papírová vlajka Pospolitosti, kterou se chystala před příštím víkendem nalepit do okna. Ani to už neudělá. „A myslel jsem to vážně,“ zavolal jsem do předsíně. „Nechci tě takhle vídat.“ Když se znovu objevila s krabicí s konzervami v náručí, bylo to v podobě blondýnky tak drobné, že jí padly i víliny šaty. Pod okem měla pihu, rty trochu nesouměrné. „Lepší?“ „O moc.“ A bude lepší, když si tuhle podobu na chvíli nechá – nemohl jsem ji na nábřeží odvézt jako Léto, protože nás spolu mohl kdokoliv vidět, a kdyby odjela jako Kellerová a na nábřeží se pak proměnila ve vílu, v nepadnoucím oblečení by něčí pozornost upoutala určitě. Navrhl jsem
99
Ukázka elektronické knihy