NÁŠ DŮM Mia pořád ještě tiskne tvář ke dřevu dveří a šeptá cosi o Moritzovi a domovu a že to všechno nemůže být pravda, když vtom se zvonek ozve znovu, pronikavě a čím dál pronikavěji. Když Mia dveře s trhnutím otevře, není už noc, ale je bílý den a venku stojí nikoli Moritz, nýbrž přítomnost, v tomto případě tři ženy. Všechny mají roušky; dvě o krok ustoupí, aby mezi sebou a paní Hollovou vytvořily odstup. „Mio,“ zvolá ta, která zůstala stát, „já jsem sem nechtěla přijít!“ „Takhle to nejde, Driss,“ vyštěkne Pollová. „Děláme to společně, jak jsme se domluvily.“ „Já ne,“ zaprotestuje Driss, a k Mie: „Přinutily mě.“ „Nechte mě mluvit, děvčata,“ ozve se Lizzie. „Nejprve dobrý den, paní Hollová.“ „Dobrý den,“ odpoví Mia neskonale unavená. Tuší, co po ní delegace sousedek chce. To, že dveře ještě nezabouchla, souvisí s Drissinýma bezduchýma očima. Nad bílou maskou se v nich zračí náklonnost, vytvářející závislost. Kromě toho se Mia chce dozvědět konkrétní důvod této nečekané návštěvy. „Taková úžasná fotka,“ řekne Driss. „Vypadáte překrásně, Mio. A hned na první stránce!“ Když se otočí a natáhne ruku po výtisku Zdravého rozumu, aby ho Mie ukázala, strhne Pollová časopis stranou. „Já jsem na fotografii ve Zdravém rozumu?“ Mia rovněž natáhne ruku, takže Lizzie a Pollová ještě poodstoupí. „Hlavně ale dneska přišlo tohle.“ Lizzie vytáhne z kapsy pláště dopis a drží ho oběma rukama. Kdyby nebyl Bůh mrtvý, mohl by si člověk myslet, že chce předčítat jeho slova.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500671