Ženeš se do Paříže plnými plachtami Malíř Ludvík Kuba, hybatel česko-francouzských vztahů Schmidt-Beauchez a prorok povětrnosti profesor Zenger
V
prosinci roku 1893 se do Babylonu nad Sekvanou vydal malíř Ludvík Kuba. Bylo mu třicet let. Jaká měl předsevzetí, plány? Za sebou má krátké působení učitele, tak trochu cestovatele, sběratele a vydavatele sbírek národních písní slovanských národů, v roce 1888 se stal žákem soukromé malířské školy Karla Liebschera. A od podzimu 1891 navštěvoval pražskou Akademii výtvarných umění. Asi nepříliš soustavně, protože už o rok později jede opět do Dalmácie, na jaře 1893 pro změnu na Domažlicko a pak do Bosny a Hercegoviny – na cesty za slovanskou písní. Profesoru Maxmiliánu Pirnerovi se jeho způsob studia zřejmě příliš nezdál a Kubovi vzkázal, že u něj už ve studiu pokračovat nemůže. Tak Paříž? Ano, Paříž. Ženeš se tam plnými plachtami, ale s prázdnou kapsou, zaznamenal si. Ale rozhodnutí si nevyčítal. A hned první den se při procházce v srdci města dostal do Rue Laffite, do ulice, odkud je krásný výhled na Sacré-Cœur, ale hlavně tu sídlí řada obchodníků s obrazy, především známý Durand-Ruel. Setkal se tu s díly a jmény Manet, Monet, Renoir a dalšími. Claude Monet se v čísle popisném 45 dokonce roku 1840 narodil, ale to Kuba nejspíš nevěděl, to není důležité. Galerie Bernheim tu představila barbizonskou školu, v květnu 1896 se do čísla 6 ze své první galerie v domě číslo 37 přestěhoval Ambroise Vollard. Vedle už před rokem připravil první pařížskou výstavu Vincenta van Gogha, pak Paula Cézanna. Když jste někde zaslechli slova: „Půjdu se projít do ulice Laffitte“, mohli jste si být jisti, že je to milovník obrazů. Když se Manet zmínil, že je dobré zajít do Rue Laffitte, znamenalo to doporučení seznámit se s tvorbou kolegů. Naopak když Claude Monet prohlásil: „Nač chodit do Rue Laffite“, znamenalo to, že návštěva je pro dotyčného malíře zbytečná. V dobrém či špatném smyslu.
w 97 u Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500659
Krásné časy v Paříži
Rue Laffitte tak zůstala pro všechny mladé malíře jakýmsi poutním místem. Ulicí obrazů. Rád sem chodíval například Degas, Cézanne však dával přednost starým mistrům v Louvru. Do které soukromé malířské školy se má třicetiletý Ludvík Kuba přihlásit? Vojtěch Hynais mu doporučil Akademii Julian nedaleko bulváru Montmartre, která byla oblíbena u zahraničních studentů. Zvolený model tu kreslili a malovali celý týden. Jeden z vyučujících končil korektury prací slovy: Il faut toujours chercher. Je třeba stále hledat. To asi každý z žáků věděl. Večer chodil kreslit akty do Colarossiho školy. Tady se nahé modely a modelky měnili každou čtvrthodinku. Hned po zápisu spolužáci nováčka zavedli do vedlejší kavárny – kde musel zaplatit absint. Vzpomněl si na svých pár franků, s nimiž přijel, a trochu se vylekal. Ale takový byl zvyk. Ludvík Kuba ovládal akvarel, kreslil uhlem. Olejem pak zkoušel krajinu. Peníze docházely, ale zachránila ho podpora rakouského ministerstva osvěty. „Nechal jsem na sebe působit to úžasné vlnobití lidských zájmů, jaké v sobě soustřeďovala Paříž, která tenkrát tvořila s Londýnem střed světa: za Kanálem byl vrchol civilizace, na Seině vrchol kultury.“ Vojtěch Hynais doporučil Ludvíku Kubovi nejen školu, ale i možnost bydlení. Má zajít k Norbertu Fröhlichovi, kde se scházejí čeští malíři. Je i starostou pařížského Sokola, kam si Kuba chodil číst české noviny a potkával se s krajany. Fröhlich bydlel v Rue de l‘Université, nedaleko Akademie Julian. Kubovi nabídl za příznivou cenu pokoj i stravování. Předtím se tam vystřídali Václav Hladík, Bohdan Kaminský, Jožka Uprka i Augustin Němejc – novinář a spisovatel, básník a překladatel (mimo jiné všech MoliéLudvík Kuba. rových her), poslední dva malíři. Potká tam i Rudolfa Váchu a Alfonse Muchu nebo Louise Schmidta-Beaucheze, Luděk Marold tam nechodil, před vínem, které se pívalo u Fröhlichů, dával přednost plzeňskému. Začátkem roku 1894 připravil Kuba u Fröhlichů malou výstavu kreseb a akvarelů z cest na Balkán, večer za-
w 98 u Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500659
Ženeš se do Paříže plnými plachtami
hrál a zazpíval tamní lidové písně. Měl úspěch. Někdo zmínil, že by se v Paříži měly propagovat slovanské písně trvale, že je to vlastenecká povinnost. Ale k tomu je zapotřebí i něco peněz. Nepomohl by znalec slovanských jazyků a přítel Čechů Louis Léger? Kuba ho navštívil. Postarší pán byl nadšený, začal hned vymýšlet, co, jak a kde podniknout. A doporučil navštívit paní Juliette Adam. Má známosti a styky s uměleckým světem. Spisovatelka Juliette Adam byla mimochodem i přítelkyní George Sandové, která ji nazývala svou pokračovatelkou. Založila časopis La Nouvelle Revue, vydala i obsáhlé vzpomínky. V jejím salonu na bulváru Malhesherbes se potkávali nejen politici, ale i básníci a spisovatelé, například Alphonse Daudet, Gustave Flaubert, Victor Hugo, Guy de Maupassant, Ivan Turgeněv a Georges Clemenceau, jeden z mála politiků zajímajících se o umění. Ale třeba i spisovatel, astronom, přírodovědec a vzduchoplavec Camille Flammarion. Paní Juliette Adam byla díky druhému sňatku s advokátem a poslancem Edmondem Adamem nejen dobře zaopatřená, nepochybně vlivná, ale hlavně – zajímala se o Rusko a Slovany vůbec. Ludvíka Kubu vlídně přijala a vyslechla, jeho zájem o lidovou píseň jí byl blízký a slíbila věnovat jeden návštěvní den právě slovanské písni. Zajistila pěvkyně i odbornou přednášku. Večer byl opravdu úspěšný. Většina lidí se nedostala do sálu, vzpomínal Ludvík Kuba, a jistě nikoliv ke své lítosti se musela spokojit pouze s bufetem. Zatímco se umělci dřeli, byl bufet úplně vyjeden a na umělce se pak nic nedostalo. Ale i to hostitelka s přehledem vyřešila. Pro Ludvíka Kubu byl večer také úspěch, ale i závazek a práce. Paní Adam totiž navrhla uspořádat velký koncert v sále hotelu Le Grand. Tam byla i slavná kavárna Café de la Paix. Téhož roku však Řecko postihlo silné zemětřesení a paní Adam se rozhodla večer slovanských a řeckých písní spojit. Ludvík Kuba měl tak práci poloviční. Byl rád. Koncert měl opět velký úspěch, ale Ludvík Kuba si trochu vyčítal, že zanedbává malování. K rozhodnutí opustit na čas písničky přispěl podnikavý novinář a překladatel Louis Schmidt-Beauchez. Navrhl Kubovi spolupráci. Jak si ji představoval? Ludvík zaplatí všechny jeho výlohy, ztrátu času, dá mu podíl z honorářů a za dosavadní činnost proplatí 50 zlatých. Padesát zlatých? Vždyť s tolika penězi jsem přišel do Paříže, připomněl si Ludvík Kuba. Dobře, zaplatí, ale až se vrátí domů. Ale dál zatím nebude podnikat nic. V červnu 1894 z Paříže odjel. Nezůstal mu ani frank. Ještě před odjezdem za všechno poděkoval Louisi Légerovi.
w 99 u Ukázka elektronické knihy