Ženeš se do Paříže plnými plachtami Malíř Ludvík Kuba, hybatel česko-francouzských vztahů Schmidt-Beauchez a prorok povětrnosti profesor Zenger
V
prosinci roku 1893 se do Babylonu nad Sekvanou vydal malíř Ludvík Kuba. Bylo mu třicet let. Jaká měl předsevzetí, plány? Za sebou má krátké působení učitele, tak trochu cestovatele, sběratele a vydavatele sbírek národních písní slovanských národů, v roce 1888 se stal žákem soukromé malířské školy Karla Liebschera. A od podzimu 1891 navštěvoval pražskou Akademii výtvarných umění. Asi nepříliš soustavně, protože už o rok později jede opět do Dalmácie, na jaře 1893 pro změnu na Domažlicko a pak do Bosny a Hercegoviny – na cesty za slovanskou písní. Profesoru Maxmiliánu Pirnerovi se jeho způsob studia zřejmě příliš nezdál a Kubovi vzkázal, že u něj už ve studiu pokračovat nemůže. Tak Paříž? Ano, Paříž. Ženeš se tam plnými plachtami, ale s prázdnou kapsou, zaznamenal si. Ale rozhodnutí si nevyčítal. A hned první den se při procházce v srdci města dostal do Rue Laffite, do ulice, odkud je krásný výhled na Sacré-Cœur, ale hlavně tu sídlí řada obchodníků s obrazy, především známý Durand-Ruel. Setkal se tu s díly a jmény Manet, Monet, Renoir a dalšími. Claude Monet se v čísle popisném 45 dokonce roku 1840 narodil, ale to Kuba nejspíš nevěděl, to není důležité. Galerie Bernheim tu představila barbizonskou školu, v květnu 1896 se do čísla 6 ze své první galerie v domě číslo 37 přestěhoval Ambroise Vollard. Vedle už před rokem připravil první pařížskou výstavu Vincenta van Gogha, pak Paula Cézanna. Když jste někde zaslechli slova: „Půjdu se projít do ulice Laffitte“, mohli jste si být jisti, že je to milovník obrazů. Když se Manet zmínil, že je dobré zajít do Rue Laffitte, znamenalo to doporučení seznámit se s tvorbou kolegů. Naopak když Claude Monet prohlásil: „Nač chodit do Rue Laffite“, znamenalo to, že návštěva je pro dotyčného malíře zbytečná. V dobrém či špatném smyslu.
w 97 u Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500659