Zastřené počátky sociálního státu (Ukázka, strana 99)

důležité hospodářské zázemí třetí říše, které vázalo potřebné personální a materiální kapacity. Česká historiografie jen ojediněle připouští, že vedle germanizace existovaly jiné doprovodné politiky. Násilná i dobrovolná převýchova či reorientace jednotlivců a skupin na kulturní a politický profil nacistického státu a společnosti velmi často označuje za praktiky, u kterých existovala přímá vazba mezi teorií a praxí. Jinými slovy, velké germanizační projekty na papíře se v téže podobě a rozsahu měly fakticky realizovat. Protektorát Čechy a Morava ukazuje limity tohoto předpokladu, protože sám byl určitou konvergencí přístupů uplatňovaných nacisty ve východní a severozápadní Evropě. V praxi ji průkazně dokládala existence školství (byť omezeného) a kulturních a sociálně zdravotních projektů, které byly naopak v Generálním gouvernementu či na obsazené Ukrajině nemyslitelné. Ani tento černobílý obraz „preferovaných“ a „vyloučených“ ale zdaleka neodpovídal realitě. Politika národa, která přicházela na řadu po uplatnění rasových kritérií, byla založena na principu výkonu. V českém prostředí měla politika národa vcelku konzistentní podobu, přestože byla syntézou domácích původně velmi odlišných politických postojů, které spojoval antiliberální nacionalismus.

Politika rasy a politika národa směly a také měly vzájemně koexistovat. Cíle obou politik stejně jako prostředky k jejich dosažení se ale diametrálně lišily. Stupňující politika rasy, uplatňovaná zejména vůči židovskému a romskému obyvatelstvu, směřovala ke kompletní destrukci vybraných etnických skupin. Politika národa, nesená výsostně českými aktéry, radikalizovala představy o „národní pospolitosti“ a jejich exkluzivních i inkluzivních mechanismech. Zde bychom mohli spatřovat určité analogie s českými zeměmi a Slovenskem za první světové války, kde spontánní protižidovské naladění společnosti vyjadřované stereotypními výrazy typu „Žid jako lichvář“ odpovídalo referenčnímu rámci sémantických kódů, jimiž byl národ a lid, který se bránil protinárodním činům ze strany Židů.101) Antisemitismus, který politika národa v tomto období obsahovala, pomáhal konstruovat jednotu „českého národa“. Obě zmíněné politiky měly zřetelně exkluzivistický charakter, jenž odpovídal utváření nového mocenského rámce. Navzdory nacistickým úvahám o likvidaci části české společnosti, které měly již předválečnou Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500653

myšlenkovou genezi, po dobu existence protektorátu nebyla ve své ryze destruktivní podobě nikdy uplatněna vůči „českému národu“ jako celku. Naopak politika národa se průběžně přizpůsobovala požadavkům na převýchovu a „odpolitizování“ Čechů, aby se za okupace stala argumentem vlastním také české protektorátní reprezentaci.102) Obsahovala však významové nuance.

Náchylnost okupační politiky oportunisticky přizpůsobovat svou strategii na obsazeném území momentální situaci v žádném případě nevylučovala germanizační plánování. Jak poznamenává Isabel Heinemann, germanizace v protektorátu byla dlouhodobým cílem, jemuž předcházely přípravné kroky v podobě politických opatření.103) Nacistická národnostní politika v českých zemích směřující ke germanizaci „krve a půdy“ měla jasně vymezené cíle už na počátku okupace a na její systematizaci se později podílel Reinhard Heydrich. Postupy při germanizaci českomoravského prostoru byly spojeny s arizací soukromého vlastnictví a projekty, které měly posílit „němectví“. Zároveň mezi ně patřily pozemková a osidlovací politika, posilování německých jazykových ostrovů, budování tzv. zemských mostů apod. Obecně jí lze přisuzovat exploatační ráz, s nímž korespondovalo obsazování rozhodovacích postů či dosazování kontrolních orgánů dohlížejících na výkon veřejné správy.

V české historiografii se stává, že se zaměňují kontrolní mechanismy mající za úkol zefektivnit funkčnost hospodářství za konkrétní kroky ve smyslu germanizace obyvatelstva a prostoru.

Zatímco tendence ovládnout prostor šly ruku v ruce s aktivitami začleňujícími Čechy a Moravu čím dál více do hospodářského prostoru Německé říše, germanizace místního obyvatelstva byla mnohem komplikovanější otázkou. Jednak byla oddělena od exkluze židovského a romského obyvatelstva, jednak vyžadovala další šetření, které mělo rozhodnout o rasových „dispozicích“ a germanizačním potenciálu českého obyvatelstva. Takzvaná česká otázka, jak ukázal Detlef Brandes ve své studii o Volkstumspolitik v protektorátu, se diskutovala široce a umožňovala manifestaci dlouhodobých ryze protičeských animozit i soupeření konkurujících mocí uvnitř německé správy.104) Projevovala se zejména v germanizačních plánech navržených představiteli přilehlých žup a zástupci Sudetoněmecké strany Hansem Neuwirthem a Ernstem Kundtem či zmocněncem Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500653

wehrmachtu Erichem Fridericim. Je pro ně příznačné, že se vyznačovaly nacionalistickým spíše než rasovým hodnocením.105) Na vlastní vývoj protektorátu ale měli omezený vliv. Konstantin von Neurath a K. H. Frank se shodli na udržení územní integrity tohoto území, jak potvrdil Adolf Hitler 23. září 1940, když rozhodl o „dlouhodobém asimilačním procesu“, který se měl týkat „velké části“ českého obyvatelstva s vyloučením rasově a politicky „nepřizpůsobivých“.106) Germanizace českých zemí byla dlouhodobým cílem, který v praxi obsáhl několik dílčích programových kroků. V souladu s ní se uskutečňovala podpora etnických Němců, podnikala se opatření proti českému jazyku a českému školství, poněmčení správy a hospodářství, pozemková a osidlovací politika.107) Patří sem ale také snahy o sjednocené sociální pojištění v protektorátu a Německé říši. České země nebyly součástí rozsáhlého projektu na německou kolonizaci středovýchodní Evropy (Generalplan Ost),108) počítalo se s nimi ale v Generálním osidlovacím plánu, který na Generální plán Východ navazoval, a také některé jeho praktiky měly být přeneseny do českého prostoru.109) S tímto předpokladem patrně pracoval Reinhard Heydrich, pro kterého exkluze části obyvatelstva a jeho transport na Východ znamenaly přímou likvidaci.110) Germanizační plánování týkající se českých zemí doplnily v letech 1941 a 1942 racionální metody a postupy. Na konci roku 1941 byla v Praze a později také v dalších protektorátních městech zřízena Venkovní služebna Rasového a hlavního osidlovacího úřadu, která sumarizovala data za účelem vytvoření přesnějšího obrazu rasové struktury protektorátního obyvatelstva. Podobným zracionálněním se rovněž vyznačoval přístup zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který „rasovou inventurou“ zamýšlel systematické testování protektorátního obyvatelstva. Nebylo však jasné, jak toto plošné šetření realizovat. V březnu 1942 proto došlo po říšském vzoru k zavedení nových průkazů totožnosti (Kennkarte), které obsahovaly také kolonku o rasových znacích svého držitele.

Ne zcela vyjasněné záměry nacistů s českým obyvatelstvem jsou podle některých historiků dokladem „politiky dvojí tváře“. Brandes se ji pokusil vystihnout dvojí citací Adolfa Hitlera, který se 9. června 1942 vyjádřil před Emilem Háchou, že mu nemůže nic zabránit v tom, aby z Čech a Moravy vysídlil několik milionů Čechů. O den Ukázka elektronické knihy