KEVIN H EARNE
Ta dvojice se stěhovala do kopců poblíž Lochlaenu a chtěla tam chovat včely a kozy a pěstovat obilí. Podle jerehských náramků jsem poznala, že muž je farmář a žena včelařka. Sklenice cideru už v rukou měli, takže jsem jim je nemohla nabídnout, abych je uklidnila a dala jim najevo, že se nepovažuji za nic lepšího než oni. Použila jsem tedy svou druhou taktiku: přidřepla jsem k ohni, čímž jsem se záměrně zmenšila, a přátelsky jsem se na ně usmála. „Máte chuť si vyprávět? Vyměním jednu historku o sobě za jednu o vás. Jak jste se seznámili?“ Byli roztomilí. Jeho otec nakoupil na trhu med od její matky a zeptal se, jestli nemá nějaké přenosné úly a jestli by nebyla ochotná zapůjčit je pro opylení několika polí. Přenosné úly skutečně měla, a když je příští sezónu na farmu přivezla, seznámili se i oni dva. „A kde to bylo?“ zajímala jsem se. „Ve Fandlinu.“ „Aha! A proč se stěhujete do Lochlaenu?“ „Je tu menší pravděpodobnost invaze od moře,“ vysvětlila žena. „Hodláme založit rodinu a chceme, aby byla v bezpečí. Pokud po nás půjde armáda, chceme být předem varovaní.“ Všichni, kdo seděli kolem ohně, souhlasně pokyvovali. To byl skutečně pochopitelný a rozumný důvod ke stěhování. Kostní obři při své invazi mnoho životů ukončili, ale ještě většímu množství změnili směr. Pak byla řada na mně. „Jednou mě poslali do Fornu se vzkazem pro Černé jaguáry u Prvního stromu,“ začala jsem, „jenže Forňané samozřejmě návštěvy hlavního města vůbec nepovolují. Jakoukoli zprávu pro První strom musíte předat zelenému rukávci, který má službu na hranici s Raelem u Aelinmechu. Ten ji pak pomocí malých výhonků své stříbrné borky předá prostřednictvím kořenů a stonků svým vůdcům mnoho mil odtamtud. Je to trochu strašidelné, ale aspoň jsem nemusela běžet tak daleko.“ Poněkud nervózně se zasmáli, protože nevěděli, kam tím mířím. „Měla jsem počkat na odpověď, a tak jsem na strážnici nějakou dobu zůstala s tou jejich pohraničnicí. A začaly jsme si povídat o pití. Já jsem jí připravila koktejl z likérů a bylin, který mě naučila jedna bylinkářka v Jeremechu, a ona prohlásila, že to je ten nejskvělejší nápoj na světě, až na stříbrokorý houbový sour.“ Ta dvojice z Fandlinu a všichni lovci a lovkyně, tou dobou už uvolnění a jaksi sladění, všichni sborem pronesli: „Cožeeee?“ Pár z nich se podívalo na své sklenice ciderů a nejspíš si v duchu říkali, že to možná není ten nejlepší nápoj na světě, ale i tak je docela dobrý. „Ano. Forn je proslulý svými čaji a pivy, ale také tam dělají houbovou whisky, a je to štiplavá, kouřová a příjemná, ale pořádná rána do krku.“ – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500650