98
Camille Aubray
„Koukni, kdo všechno sem přijde,“ žasl Richard, když si prohlížel matčin seznam pozvaných hostů. Přední obchodníci, tady vydavatel novin a tamhle politik. Petrina zase poznala jméno pohádkově bohaté dědičky, která byla největší přispěvatelkou místní knihovny a nemocnice a která předsedala všem ostatním dámám ze společnosti, kdykoli se konala schůze nějaké správní rady nebo dobročinná událost. „A co moje rodina?“ zeptala se Petrina, když došla na konec seznamu a neviděla žádná jejich jména. „Ti nejsou důležití?“ „Copak se sem někdy předtím tvoji rodiče obtěžovali?“ opáčil Richard vyhýbavě, což byl způsob, který si osvojil teprve v posledním roce. „To nepoznáme, dokud je nepozveme,“ odpověděla Petrina sarkasticky. „Oni kvůli nám taky zvou vaše na své večírky.“ Její rodiče nesli její sňatek líp, než čekala; sice o ní pořád mluvili jako o „slečně Nezávislé“, ale ulevilo se jim, když se Petrina vdala a „usadila“. Takže uspořádali pro Petrinu a pro Richarda opulentní večírek v dobré restauraci v Greenwich Village a pozvali jejich nejbližší přátele; ovšem Richardova rodina se zdvořile omluvila, protože zrovna byli příhodně na dovolené u moře na Cape Cod, a místo toho jim poslali broušenou mísu na punč. Petrina a Richard byli teď už šest let manželé, ale jeho rodina dosud na oplátku neuspořádala večírek na počest novomanželů; jeho matka se chovala, jako by Petrina byla sirotek, kterého Richard objevil při tenisovém zápasu v klubu, což ostatně nebylo tak daleko od pravdy. „Studovala na Barnardu, víte,“ ujišťovali jeho rodiče své přátele. Zdálo se, že prošla, třebaže si Petrina všimla, že ostatní dívky z nóbl předměstí, stejně jako teď ona, očividně zastrčily své diplomy někam do kouta a soustředily se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500554
KMOTRY
99
jen na to, aby z nich byly opečovávané manželky a matky. Kariéry budovali jen muži; ženám se dovolovalo, aby měly své „projekty“, ale nečekalo se, že je budou brát příliš vážně. Petrina objevila pár dobročinných spolků, kde mohla uplatnit své kunsthistorické vzdělání; ukázalo se, že má to, čemu se říká „dobré oko“ na umělecká díla, což se hodilo, když bylo třeba ocenit obrazy pro dobročinné aukce. Petrinu milovaly všechny děti a také všichni staří lidé v nemocnicích, kteří si cenili jejího dobrého srdce. Petrina tak vynakládala značnou část energie na to, aby každá charitativní akce měla nejenom společenský, ale i finanční úspěch. Doma se ráda starala o zahradu, ale i tady ji předměstská konformita překvapila. Nechápala, proč tihle privilegovaní lidé žijí dobrovolně tak omezené životy. Pomlouvali sousedy, kteří nesekali své trávníky stejně jako všichni ostatní nebo neměli stejně pečlivě opečovávané záhony. Dokonce i manželky jejího věku dělaly všechno stejně jako o generaci starší ženy. Chodily do stejných salonů krásy a vstupovaly do stejných klubů, přičemž jejich manželé se vyžívali ve stejných anekdotách. Všichni vypadali, že cokoli odlišného by je úplně vyvedlo z míry, ať už šlo o barvu květin, šaty z lamé, nebo jídlo, které bylo ochucené špetkou jiného koření. Petrina doufala, že v její vlastní generaci bude panovat větší svoboda a nezávislost, takže jí to připadalo nepochopitelné. „Proč všichni dělají jenom to, co jejich rodiče?“ ptávala se manžela. Richard řekl: „Připomíná nám to dobu, kdy jsme byli děti, ale teď jsme dospělí, tak musíme dělat věci jako dospělí. A kromě toho,“ dodal, „staříci mají kontrolu nad majetkem.“ Hrozba toho, že by je mohli odříznout od přísunu financí, očividně číhala za každým zdviženým obočím.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500554
100
Camille Aubray
Petrině se po vlastním dětství vůbec nestýskalo a tyhle zkostnatělé poměry ji dusily. Postrádala energii, zápal a vřelost své bývalé čtvrti. Jenže když tam vyrazila na návštěvu, všichni už se k ní chovali jako k cizince. Říkala si, že se asi jeví své rodině i sousedům jako někdo jiný. Tvrdili jí, že vypadá „oslnivě“, což bylo slovo, které v sobě obsahovalo špetku pohrdání. Do města jezdila i jindy, na návštěvy muzeí a galerií, na čaj s bývalými spolužačkami nebo novými známými, případně na drink s Richardem a jeho kolegy do Plazy. Ve Westchesteru měla také známé, ale společně strávený čas nebyl nijak podnětný. Zvali ji na bridžové sedánky a tenisové zápasy, což bylo v pořádku, ale brzy zjistila, že skutečným důvodem těchto schůzek je pomlouvat ženy, které byly momentálně z takových sešlostí vyloučené; v tomto sportu zdejší dámy vynikaly. Petrina tam trávila několik prvních let tím, že jen zadržovala dech a říkala si, co si asi vykládají o ní, když tam zrovna není. Pak jí to najednou začalo být jedno. A jakkoli to bylo zvláštní, vysloužila si tím respekt. Ale zatímco jí už na mínění druhých nezáleželo, Richard o něj stál čím dál víc. Možná to byl neustálý přísun komentářů jeho matky a sestry při nedělních obědech, kdy mu připomínaly jeho dřívější přítelkyně, které si měl vzít spíš než Petrinu, a schválně hovořily o událostech z dřívějška, o nichž Petrina neměla ani ponětí, a nemohla se tedy zapojit do hovoru. Pokaždé pocítila bodnutí, když se zdálo, že si ho jeho původní rodina přivlastňuje víc a víc. Fakt, že se to pokoušel zlehčovat, to celé jen zhoršoval. „Ale samozřejmě svoji rodinu pozvi,“ souhlasil rozpačitě. „Kolik myslíš, že jich přijde? Matka to bude potřebovat vědět kvůli objednání jídla.“ „Jen moji rodiče,“ odvětila Petrina. Věděla, že Gianni a Tessa budou tišší a důstojnější než ostatní hosté. „Bratři Ukázka elektronické knihy