než přišla. Na zdech mám pověšené jenom obrazy váz, co jsme dostali darem od jednoho Mošeho vzdáleného strýčka, který si o sobě myslí, že je druhý Van Gogh, a obrovské fotky Mošeho bratrů a rodičů z naší svatby. Takže by mělo být aspoň uklizeno. No tak, naléhám na ni, vždyť pořád povídám jenom já. Ale co ty, co si o tom myslíš? Opřu se o lokty a čekám na její verdikt. Noa začne mluvit. A zase se zarazí. Začne. A zarazí se. Čeho se bojíš, zasměju se jí, řekni, co cítíš, co ti říká instinkt, moc nad tím nedumej. Ale co ti já mám co radit, já přece… brání se Noa. Protočím panenky ke stropu. Neboj, nebudu to brát jako slovo Boží, jenom chci slyšet ještě něčí názor. No dobře, ustoupí, vezme si párátko a uchopí ho mezi prsty jako cigaretu. Tak zaprvé – začne a potáhne si z párátka – mám dojem, že by stálo za to, aby ses na tu školku šla podívat, než se definitivně rozhodneš. Mimochodem, docela bych šla s tebou. Máme ve škole projekt na téma Bůh a víra, sice jsme ho už odevzdávali, nafotila jsem spoustu párů bot ve výlohách jako znázornění toho, jak západní svět zbožně uctívá obchodní značky, ale vyučující mi řekl, že se tím podle něj vyhýbám emočnímu vypořádání s tématem. A zadruhé? pobídnu ji a taky si vezmu párátko. Zadruhé se mi zdá, že tady jde o něco hlubšího než o volbu téhle nebo tamté školky. Takže…? Dál z ní názor tahám jako papírový ubrousek z krabice s příliš malým otvorem. Takže… rozžvýká konec párátka, podle toho, jak silné pocity kolem toho máš, se mi zdá, že jde o… o něco úplně zásadního, a ty by ses měla rozhodnout, jestli jsi ochotná v tom ustoupit. Jestli jsi skutečně ochotná ustoupit. Protože pokud ustoupíš, i když o tom nebudeš přesvědčená, bude tě to užírat. Au. Párátko ji bodlo do jazyka. Díky, řeknu. Nedáš si něco sladkého? Noa na mě vykulí oči, náhlá změna tématu ji překvapila. Ještě mě nezná. Neví, že já nemlátím prázdnou slámu. Pochopila jsem a takhle mi to stačí. Obě odložíme dokouřená párátka do popelníku a já vstanu, abych ho vyprázdnila a postavila před nás talířek domácích sušenek. Co ty a Amir? zeptám se přitom. Bydlí se vám u nás dobře? Jo, odpoví Noa, jasně. Víš, řeknu jí, je to vlastně první
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500389