než přišla. Na zdech mám pověšené jenom obrazy váz, co jsme dostali darem od jednoho Mošeho vzdáleného strýčka, který si o sobě myslí, že je druhý Van Gogh, a obrovské fotky Mošeho bratrů a rodičů z naší svatby. Takže by mělo být aspoň uklizeno. No tak, naléhám na ni, vždyť pořád povídám jenom já. Ale co ty, co si o tom myslíš? Opřu se o lokty a čekám na její verdikt. Noa začne mluvit. A zase se zarazí. Začne. A zarazí se. Čeho se bojíš, zasměju se jí, řekni, co cítíš, co ti říká instinkt, moc nad tím nedumej. Ale co ti já mám co radit, já přece… brání se Noa. Protočím panenky ke stropu. Neboj, nebudu to brát jako slovo Boží, jenom chci slyšet ještě něčí názor. No dobře, ustoupí, vezme si párátko a uchopí ho mezi prsty jako cigaretu. Tak zaprvé – začne a potáhne si z párátka – mám dojem, že by stálo za to, aby ses na tu školku šla podívat, než se definitivně rozhodneš. Mimochodem, docela bych šla s tebou. Máme ve škole projekt na téma Bůh a víra, sice jsme ho už odevzdávali, nafotila jsem spoustu párů bot ve výlohách jako znázornění toho, jak západní svět zbožně uctívá obchodní značky, ale vyučující mi řekl, že se tím podle něj vyhýbám emočnímu vypořádání s tématem. A zadruhé? pobídnu ji a taky si vezmu párátko. Zadruhé se mi zdá, že tady jde o něco hlubšího než o volbu téhle nebo tamté školky. Takže…? Dál z ní názor tahám jako papírový ubrousek z krabice s příliš malým otvorem. Takže… rozžvýká konec párátka, podle toho, jak silné pocity kolem toho máš, se mi zdá, že jde o… o něco úplně zásadního, a ty by ses měla rozhodnout, jestli jsi ochotná v tom ustoupit. Jestli jsi skutečně ochotná ustoupit. Protože pokud ustoupíš, i když o tom nebudeš přesvědčená, bude tě to užírat. Au. Párátko ji bodlo do jazyka. Díky, řeknu. Nedáš si něco sladkého? Noa na mě vykulí oči, náhlá změna tématu ji překvapila. Ještě mě nezná. Neví, že já nemlátím prázdnou slámu. Pochopila jsem a takhle mi to stačí. Obě odložíme dokouřená párátka do popelníku a já vstanu, abych ho vyprázdnila a postavila před nás talířek domácích sušenek. Co ty a Amir? zeptám se přitom. Bydlí se vám u nás dobře? Jo, odpoví Noa, jasně. Víš, řeknu jí, je to vlastně první
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500389
byt, kam jsme se s Mošem nastěhovali. Hned po svatbě. Pro nás je to taky první společný byt, řekne. V jejím tónu je něco zvláštního. Na konci věty klesá hlasem, jako rty, které se pootevřou k úsměvu a přitom padají v koutcích. Ne, spíš jako úsměv, který se příliš rychle vytratí z tváře. Vrátím se ke stolu s plným talířkem. Noa se zakousne do sušenky a je z ní úplně hotová. Jak to… co v tom… Co to je za neuvěřitelnou věc? zeptá se, vezme si z talířku další a přičichne k ní. To je baaba, vysvětlím. Naučila mě je Mošeho matka. Těsto s náplní tenké vrstvy datlové pasty, oříšků a spousty různých koření. Musím donést ochutnat Amirovi, on sladké miluje, prohlásí Noa. Ale místo aby to řekla radostně, znovu to zní, jako že mu musí vzít pár sušenek, ale vlastně se jí moc nechce. Nasliněným prstem posbírá z talířku pár drobečků baaby, strčí prst do pusy a podívá se na mě – nějak jinak, takovým zkoumavým pohledem, jako personalistka. Naplním Lilach lahvičku a čekám. Ať mi to řekne sama, jestli bude chtít. Noa dál sbírá drobečky z talířku a mlčí. Tak co bude? pronikne mi do srdce osten ukřivděnosti, to pro ni nejsem dost dobrá? Neprošla jsem testem? Tak nemám dostudováno, no a co, na to, aby člověk rozuměl lidem, není žádný titul potřeba. A navíc, proč bych já jí měla vykládat všechno o sobě a o Mošem, když ona se mi nesvěří s ničím? Ale kuš, okřiknu se v duchu a přidržím lahvičku Lilach u pusinky, před chvilkou jsi sama říkala, že se Noa musí sama rozhodnout, jestli se ti svěří, nebo ne, tak co vyvádíš? Uklidni se. Jen ať ti omylem nevyklouzne nějaký mstivý útok, jak se ti to někdy stává, když se tě něco dotkne. Šarona se opovážila něco kváknout ohledně Lironova sestřihu a teď už s tebou dva roky nemluví, protožes jí na to řekla, že její dítě je tlusté. Lepší bude změnit téma. Pamatuješ na toho Araba, co si přišel pro vodu? zeptám se. Jasně, přikývne Noa. Tak poslouchej, co se stalo, pokračuju. Gina, Mošeho matka, takhle předevčírem jde s taškami plnými nákupu od Dogy a ten dělník po ní zezadu skočí, vybafne na ni, jestli nepotřebuje pomoct, a nabídne se, že jí tašky donese domů. Ona mu povídá: Ne, díky. Ale on neustoupí. Donáška
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500389
zdarma, madam, donáška zdarma, tak jí to opakuje, popadne tašku za ucho a tahá. Ale Gina nepustí. Nepotřebuju donášku. Nepotřebuju žádné laskavosti. A tak se přetahují, každý z jedné strany, až se taška roztrhne a celý obsah, pomeranče, ořechy, cibule, plato vajec, se rozsype po chodníku. Jak to ten Arab vidí, lekne se, otočí se na podpatku a zmizí, nechá Ginu stát uprostřed ulice, uprostřed dne, s botou potřísněnou od žloutku z vajíčka, co vypadlo z tašky a rozbilo se, a obklopená rozsypanými pomeranči, jako by se změnila v pomerančovník. Štěstí, že jsem byla doma. Slyšela jsem její křik: Chudemin! Chudemin! – to je kurdské zanaříkání – vyběhla jsem ven, pomohla jí všechny ty potraviny posbírat – ne že by mi ovšem poděkovala – srovnala jsem jí je do ledničky a pak jsem si šla rovnou stěžovat k Madmonimu. Nebyl tam, jak jinak. A jeho dělníci taky ne, měli nějaký svůj svátek, a tak je vyzvedli dřív. Madmoniho žena mě ujistila, že s tím okamžitě něco udělají, ale dneska jsem toho dělníka viděla zase vystupovat z dodávky. Co ty na to? No není to neskutečná drzost? To nestačí ten prach na oknech a bouchání kladivem v šest ráno, teď bude ještě tohle? *
Kniha knih u Noy a Amira: Sto roků samoty. Amir ji začal číst jako první, ale Noa mu ji zabrala: Nejdřív já, potom ty. A od té doby se o ni dohadují, napůl v žertu a napůl vážně. Vydej tu knihu z rukou svých, José Arcadio Buendío, dožaduje se Noa vlažně. A hodí po Amirovi polštářem. Odpovědí je jí smích: Promiňte, krásná Remedios, pozdě jste si vzpomněla. A když jí jednou zavolá z Tel Avivu, že se zpozdí, Noa mu řekne, ať tedy sebou hodí, ale v duchu tajně zajásá, i když ví, že by neměla: teď se bude moct do příběhu v klidu ponořit. V poslední době jí je stejně líp – i když není příjemné si to přiznat –, když Amir není doma. Může celé hodiny sedět u prosvětlovacího pultu, procházet negativy a vybírat fotky. Sama. Když tam Amir není, může si i jen tak odpočinout, nechat nápady volně
100
Ukázka elektronické knihy