Lenin do značné míry využíval profesionálních pašeráků, přebírajících balíky výtisků v mnoha konspiračních bytech z jediného skladiště v Berlíně. Přes ruské hranice obvykle list přecházel spolu s dalším kontrabandem, často v kufrech s dvojitým dnem. Ruská kontaktní osoba balíčky vyzvedla a předala je agentovi, který je pak postoupil sociálnímu demokratovi z jiného města nebo gubernie k distribuci na místě. Iskra se vždy předávala z ruky do ruky, nikdy ne poštou. Jakmile jednou byla v rukou místních organizací, distribuovali ji straničtí aktivisté, vylepovali ji na zeď, propašovávali do továren a kasáren a několikrát za cenu ohromného rizika rozhodili z divadelních galerií do publika v parteru. Občas se k převozu balíčků uvolili běžní turisté. Ty nejpodivnější a nejklikatější trasy vznikaly nahodile. Jeden lodní kuchař jednou vyzvedl výtisky v Marseille a dopravil je do malého gruzínského přístavu Batumi, kde je ve vodotěsných balících hodil do moře. Odtud je vylovili místní sociální demokraté a přepravili je stovky kilometrů do Baku a Oděsy. Další balíky dorazily z míst tak odlehlých, jako je Toulon, Alexandrie a severoíránský Tabríz. Jednou regulérní trasou bylo zasílání balíků přes severní výběžek Norska poblíž polárního kruhu; byly zavřené v bednách s nasolenými rybami a zabalené do papíru, který nepropouštěl mastnotu. Často se stávalo, že ruské úřady materiál odhalily, ztratil se cestou nebo byl kurýr agentem protistrany a udal jiné. Jeden balík zůstal několik desítek let nevyzvednutý ve skladišti ve Stockholmu. Podle Leninova odhadu se na místo určení dostalo jen zhruba deset procent zásilek – podle jeho soudu akorát dost na to, aby měl celý podnik smysl.83 Osobně Lenin příliš neriskoval. Německá policie ho sice měla pod dohledem, stejně jako evropští agenti Ochranky, avšak nechávali jeho osobně i jeho mnichovské aktivity být. Jeho pověřenci v Rusku byli naopak v ohrožení často. Desítky lidí byly zatčeny, uvězněny a odeslány do vyhnanství na Sibiř. Pašeráci Iskry byli různorodí. Spolehlivý soudruh Vladimir Smirnov, následně významný funkcionář sovětského režimu,* zorganizoval tajnou trasu přes Švédsko a Finsko, přičemž jedním kurýrem byla jeho vlastní matka Viržinija, usídlená v Helsinkách. Odtud často jezdila do Petrohradu a pod pletením vozila výtisky Iskry i přísně tajné šifrované seznamy s adresami předplatitelů listu. Nikdo ji nepodezíral, nikoho nenapadlo zastavit „hodnou starou paní, která připomíná chůvu“. Sympatizantem SDDSR byla široce oblíbená operní pěvkyně a finská nacionalistka Aino Acktéová; když se vracela z turné po západní Evropě, pašovala v zavazadlech materiály pro stranu. Je pravda, že trestní režim carského Ruska nebyl tak tvrdý jako pozdější bolševický systém a že Ochranka byla méně krvežíznivá než Leninova Čeka. Avšak jde
* Jeho ženou byla Karin Strindbergová, dcera švédského dramatika Strindberga, a Smirnov si vybudoval síť kontaktů ve skandinávských socialistických stranách.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500187