až sedmdesáti pracovních hodinách. Nemálo času i energie navíc sebere, než se všechny ty listy, dužiny, stopky a kořínky sežvýkají, natráví a zpracují. Většinu zbylého času tak tito primáti tráví buď spánkem, nebo tím, že si navzájem lenošivě probírají srst. Život australopitéků, tedy našich posledních předků zřetelně opičího vzhledu, se patrně o mnoho nelišil. Při návštěvě bufetů typu „sněz, co můžeš“ nám může připadat, že svým opičím bratrancům dokážeme co do žravosti zdatně konkurovat. Ve skutečnosti nám však k plnohodnotnému životu stačí denně spořádat pouhá dvě až tři procenta vlastní tělesné váhy (jak tomu alespoň bývá u lovců a sběračů). A nakolik lze soudit podle komunit typu Ju/’hoansiů, skupině ekonomicky aktivních dospělých obývajících poměrně nehostinné prostředí stačí odpracovat 15—17 hodin týdně, aby uživili nejen sami sebe, ale i stejný počet závislých, nepracujících osob. To dává denně hodinku dvě práce, tedy jen nevelký zlomek času, který velcí primáti tráví výpravami za potravou nebo který většina z nás věnuje práci. Jestliže si Homo erectus zkrocením ohně a tepelnou úpravou potravy zajistil větší návratnost energie při menší fyzické námaze, potom se spolu s jeho mozkem zvětšovalo též množství času, během něhož mohl svou inteligenci a energii soustředit třeba i na něco jiného než na hledání, pojídání a trávení jídla. O tom, co si naši předci s tímto volnem počali, archeologický záznam příliš indicií nenabízí. Víme, že jak se jejich mozky rozrůstaly, pralidé dosahovali měřitelných pokroků při výrobě nástrojů — a nejspíše také měli mnohem více času na sex. O všem ostatním se můžeme jen dohadovat.
Spousta badatelů mapujících vývoj inteligence našeho druhu se drží myšlenky, že k vytříbení našich komunikačních dovedností a naší schopnosti řešit problémy nejspíše přispěly aktivity, jako byla
DALšÍ DARY OHNě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500180