až sedmdesáti pracovních hodinách. Nemálo času i energie navíc sebere, než se všechny ty listy, dužiny, stopky a kořínky sežvýkají, natráví a zpracují. Většinu zbylého času tak tito primáti tráví buď spánkem, nebo tím, že si navzájem lenošivě probírají srst. Život australopitéků, tedy našich posledních předků zřetelně opičího vzhledu, se patrně o mnoho nelišil. Při návštěvě bufetů typu „sněz, co můžeš“ nám může připadat, že svým opičím bratrancům dokážeme co do žravosti zdatně konkurovat. Ve skutečnosti nám však k plnohodnotnému životu stačí denně spořádat pouhá dvě až tři procenta vlastní tělesné váhy (jak tomu alespoň bývá u lovců a sběračů). A nakolik lze soudit podle komunit typu Ju/’hoansiů, skupině ekonomicky aktivních dospělých obývajících poměrně nehostinné prostředí stačí odpracovat 15—17 hodin týdně, aby uživili nejen sami sebe, ale i stejný počet závislých, nepracujících osob. To dává denně hodinku dvě práce, tedy jen nevelký zlomek času, který velcí primáti tráví výpravami za potravou nebo který většina z nás věnuje práci. Jestliže si Homo erectus zkrocením ohně a tepelnou úpravou potravy zajistil větší návratnost energie při menší fyzické námaze, potom se spolu s jeho mozkem zvětšovalo též množství času, během něhož mohl svou inteligenci a energii soustředit třeba i na něco jiného než na hledání, pojídání a trávení jídla. O tom, co si naši předci s tímto volnem počali, archeologický záznam příliš indicií nenabízí. Víme, že jak se jejich mozky rozrůstaly, pralidé dosahovali měřitelných pokroků při výrobě nástrojů — a nejspíše také měli mnohem více času na sex. O všem ostatním se můžeme jen dohadovat.
Spousta badatelů mapujících vývoj inteligence našeho druhu se drží myšlenky, že k vytříbení našich komunikačních dovedností a naší schopnosti řešit problémy nejspíše přispěly aktivity, jako byla
DALšÍ DARY OHNě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500180
spolupráce během lovu. To je skoro určitě pravda, ale důraz kladený na podobný druh činností možná nevypovídá ani tak o každodenním životě našich evolučních předků, jako spíše o kulturním významu, který dnes přikládáme ekonomickým aktivitám. Evoluční dráhu Homo habilis a Homo erectus muselo přece usměrňovat i to, jak trávili chvíle, kdy zrovna nepátrali po potravě. Tím vyvstává provokativní možnost, že náš vývoj nebyl formován pouze prací, ale právě tak i volným časem. Dlouhá chvíle sice nepřepadá výhradně lidi, ale u různých živočichů se projevuje různě. Filozofy jako Martina Heideggera to svedlo k závěru, že se zvířata ve skutečnosti nenudí, a kdo tvrdí opak, dopouští se pouhé antropomorfizace. Opravdová nuda by prý totiž vyžadovala vědomí sebe sama, jehož se většině zvířat nedostává. Majitelé psů, kterým se před každou procházkou nadšeně rozkmitá ocásek, by s takovým názorem nesouhlasili. Stejně jako zvířecí psychologové, kteří usilovně přemítají o tom, jak zlepšit pohodlí chovanců zoologických zahrad, strádajících kvůli nedostatku podnětů. Od většiny ostatních tvorů nás odlišuje především míra kreativity, kterou v nás dlouhá chvíle vyvolává. V takových okamžicích si hrajeme, vymýšlíme hlouposti, povídáme si (někdy i sami pro sebe), sníme, hroužíme se do světa představ, a když už nevíme kudy kam, jdeme si hledat něco na práci. Když uvážíme, jak často nás dlouhá chvíle přepadá, je tento fenomén až překvapivě málo vědecky prozkoumán. Soustavně se jím zabývali vlastně jen „profesionální samotáři“, jako jsou filozofové či spisovatelé. Některé z nejlepších postřehů Newtona, Einsteina, Descartese nebo Archimeda se přitom údajně zrodily právě z nudy. Friedrich Nietzsche, který sám věřil, že mu dlouhá chvíle vnukla některé z jeho nejvýznamnějších myšlenek, dokonce prohlásil: „Pro myslitele a všechny vynalézavé duchy je dlouhá chvíle oním nepříjemným ‚bezvětřím‘ duše, které předchází šťastné plavbě a veselým větrům.“6 Nietzsche měl téměř jistě pravdu. Z evolučního hlediska přináší schopnost pociťovat nudu jen jedinou zjevnou výhodu: podněcuje tvořivost, zvídavost a neposednost, která nás nutí objevovat, riskovat
100 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500180
a vyhledávat nové zážitky. Podle psychologů povstávají nové nápady spíše z nudy než z nutnosti. Dlouhá chvíle dovede být pramenem krajně „nenietzschovských“, tedy prosociálních myšlenek, ale také zostřeného vnímání sebe sama, jež z teologické perspektivy přijal za své zenový buddhismus.7 Kromě toho v nás rozvíjí plánovitost a dovoluje nám zakoušet uspokojení, hrdost a pocit naplnění i při činnosti, která v bezprostřední rovině slouží vlastně jen k tomu, abychom se nějak zabavili. Nebýt nudy, žili bychom ve světě ochuzeném o milovníky železnice, příležitostné rytíře Jedi, sběratele známek, amatérské řezbáře a nejspíše také o řadu jedinečných objevů, které změnily běh dějin. Když Australopithecus zjistil, že třísknutím kamene o kámen získá úlomky vhodné k řezání, stála za tím mnohem spíše nuda než intuitivní cit pro fyziku. Z podobných důvodů možná naši předci obrátili pozornost k ohni a ve snaze zaměstnat zahálející prsty přišli na to, že třením klacíků o sebe vzniká teplo postačující k roznícení malých plamínků. Neposednost, šťouravost a kreativita vzešlé z dlouhé chvíle přispěly jistě i k tomu, že se naši předci začali oddávat umění. Tedy činnosti, v níž se práce snoubí s kratochvílí a která nepostrádá emoční, duševní a estetický rozměr, zároveň však nijak nepomáhá s obstaráváním jídla, takže pro lovce a sběrače nemohla mít žádný praktický význam. Jednoznačné doklady figurativního umění se v archeologickém záznamu objevují poměrně pozdě. Nejstarší opravdu zdařilé nástěnné malby, které se nám dochovaly, vznikly asi před 35 000 lety, takže jsou přibližně o 265 000 let mladší než první archeologicky doložené známky Homo sapiens. Za nejstarší plastiky se zřetelně symbolickým významem platí okrové destičky s úhledně vyrytými geometrickými obrazci, které pocházejí z doby před 70 000 až 90 000 lety. Jenže zúžíme-li si definici umění pouze na tvorbu, která má něco znázorňovat nebo symbolizovat, uniká nám velká část celého kouzla. Rozšíříme-li tuto definici též o pečlivou, promyšlenou a estetickým citem vedenou řemeslnou výrobu, rázem se datace umění posouvá dlouho před okamžik, kdy se na scéně objevil Homo sapiens.
DALšÍ DARY OHNě
Ukázka elektronické knihy